Přidat názor k článku Škoda rány, která padne vedle

na úvod - nemám děti,jen toho psa,ale je to pes velmi divoké a jen těžko vychovatelné rasy,o výcviku nemůže být téměř řeč,má 4 roky - a já postupem zjistila,že po dobrém se s ní (je to fenka) domluvím vždycky a líp.Dnes stačí jen mírně zvýšit hlas a ona ví,že má poslechnout,když už zařvu /většinou v hrůze,že se jí něco stane/,poslechne naprosto bleskově.Ano přiznávám - párkrát jsem ji taky plácla - když byla menší a divočejší - ne denně !!! a většinou to bylo k ničemu,spíš pomáhalo,když jsem dala svým chováním najevo,že se opravdu zlobím.
Paní chovatelka - od které fenku mám,má malého synka - v době,kdy byl batole měla doma 2 fenky této rasy a s výchovou si snad právě proto nelámala hlavu - když kluk zlobil - fenka ho jednoduše rafla a bylo to ! Ne nebojte se - bylo to varovné,lehké rafnutí do ručičky,která zlobila.Zkrátka - chovaly se k němu,jako ke zlobivému štěněti a nikdy nepřekročily tu správnou míru,to příroda jim nadělila schopnost rozeznat hranice trpělivosti a potřeby trestu pro toho,kdo se ve "smečce" neumí chovat.Dnes je to fajn kluk,který ví ,kde jsou ty mantinely i díky zdravému a psychologickými teoriemi nezatíženému postupu zvířecích matek,kterým radí jen instinkty,jak vychovat mládě,aby přežilo.
Všem Vám přeji,ať už své děti vychováváte jakkoliv ,aby Vaše děti ve zdraví vyrostly,aby Vám Vaše ideály vydržely i ve stáří,až uvidíte své děti jinýma očima,a aby jste mohly být na své děti vždy pyšné.