No, ono jde hlavně o to, že to riziko nemůžeš úplně eliminovat. Jednoho dne se prostě dítě svou hlavou rozhodne, jestli to zkusí a pak jestli to zkusí a znova atd atd a bude to na něm.
Jak předejít...mně připadá, že důležité je fakt všeho s mírou - nenechat ho dělat si úplně co ho napadne, ale nechat ho žít. Podpořit ho v nějakých "kvalitních" zájmech, ale ambiciózně ho nikam netlačit. atd atd. Neumetat cestičky. Udělat to tak, aby se co nejdřív naučil/a, že věci které dělá mají přirozené následky, za něž nese (zase jen v přiměřené míře) zodpovědnost. Podporovat sebevědomí.blablablabla. Samozřejmě poinformovat i o těch drogových reáliích. Budovat takový vztah, aby pokud možno mohl/a přijít za tebou, když bude něco v nepořádku.
Ale: přijde puberta a všechno může být jinak. A i kdybys to dělala úplně ideálně, prostě to nemusí fungovat. Což na jednu stranu je třeba pro mě pekelná představa (já vím, že to ideálně nedělám tak můžu spoléhat jen na zdravý rozum našich holek), na druhou stranu ale to může sejmout vinu z lidí, jejichž dítě do něčeho spadlo a oni si teď zcela nesmyslně mlátí hlavu co by bylo, kdyby něco udělali jinak...
Předchozí