Přidat odpověď

Tinko, já se taky všech věcí zbavila. Jediné, co mi zůstalo, byla deka, kterou mamka kupovala ještě v Tuzexu pro mě, když jsem se narodila a zavinovačka, ve které mě přinesla z porodnice. Prostě "památeční" věci. Naštěstí švagrová už nechala věci po synovi, kterého má s druhým manželem pro dceru z prvního manželství, takže mám výbavičku a jediné, co jsem musela kupovat byl kočárek, autosedačka a pak takové ty drobnůstky pro radost.
A otázka myšlení? Kdybys mi před rokem řekla, že budu mít další dítě, tak si klepu na čelo a pošlu Tě kamsi s dovětkem, že to už mám za sebou a počkám si na vnoučata, případně neteře a synovce. Když jsem zjistila, že čekám, tak jsem měla myšlení rozfázované. Nejprve do segmentu "jsem opravdu v tom?". Pak nastala fáze "uvidíme, jak dopadne genetika a amnio". Teprve po těchto fázích sem se dostala do fáze "jsem těhotná a porodím syna", to jest fáze těšení se na miminko. A při porodu? Při tom prvním jsem měla jedinou myšlenku "jak ještě dlouho bude trvat, než skončí ty bolesti?". U dcerky to bylo podobné, jen to trvalo kratší dobu. A při posledním jsem poslouchala písničky Petry Černocké, soustředila se na dýchání při stazích a nemyslela. A jak jsem už napsala, ten poslední porod byl nejlepší. Což ale neznamená, že když se mi to líbilo, tak do toho půjdu po čtvrté .