Přidat odpověď

Takto postavené je to dle mého těžké specifikovat. Ale mí rodiče mne vychovali, jsem jim vděčná a vážím si toho. Dali mi do života to nejdůležitější - naučit se o sebe starat sama. Pro mne je prioritní moje rodina, kterou mám teď, aniž by tím utrpěl vztah k mým rodičům. Je to tak dáno a myslím, že je to dobře. A to stejné chci pro svoji dceru. Že se narodí byla naše volba, chci jí dát do života to, aby žila co nejlépe dle svého. Neočekávám od ní, že mi bude vděčná za svůj život - nechci aby za mnou chodila, protože maminka je smutná, nebo že by se to mělo, protože jsem tam měsíc nebyla. Chci aby se k nám vracela, protože sama chce. Ale vím, že jednou bude mít vlastní rodinu a doufám, že pro ni bude velmi důležitá a bude schopná se o svém životě už rozhodovat sama - bez mé intervence. Snad dokáži jí nechat žít svůj život bez mých zásahů a rozhodování se o tom, že maminka to a ono. Ale vždy tu pro ni budu, jako byli mí rodiče. Dle mého není mým úkolem si ji připoutat. Takto to cítím já. Takto jsem byla vychovaná a předpokládám, že mí rodiče by nebyli šťastní, kdybych je upřednostňovala před svou rodinou - a neznamená to, že se na ně vykašlu, nebo že je nemiluji. Ale dokázali mě nechat žít svůj život a možná o to více si jich vážím a ráda se k nim vracím.