Přidat odpověď

Aha

Tak už některé asi více chápu, proč více či méně nadřazují rodiče nad muže. Já vždy myslela, že láska je to, co cítíme. To, co dáváme.
NE to, co nám dávají jiní.
NIKDY jsem nerozumněla heslu "v lásce vyhrává ten, kdo miluje méně". Je to nebetyčná blbost. Kdybych lásky málo dostávala, je to mrzuté. Kdybych ji ale málo cítila, mohla bych si to rovnou hodit. Klidně někoho miluju a nic nežádám.
Proto miluju manžela. Protože jde o mé city, mou lásku, není to obchod - budu tě mít na prvním místě, pokud se na tebe můžu na 150% spolehnout.
To musí být frustrující, vědět, že láska, kterou cítím, je založena na tom, co dostávám...

Já takto prostě neuvažuju. Hiearchie u nás v rodině není úplně zdravá, připouštím, děti jsou často nad manželem. NIcméně svou původní rodinu jsem už opustila, vybudovala novou, a to s mužem, který stojí vedle mě.

Koloběh života není v tom, že vracíme rodičům, co jsme dostali (že se o ně na stáří postaráme je jiná, to nepíšu). Ale že to, co oni vložili do nás, vložíme zas my do svých vlastních dětí.

Ať to někdy vypadá jak chce, ať je jistá pravděpodobnost, že náš vztah vyjít nemusí, je to můj manžel, kdo stojí vedle mě, kdo se na mě může spolehnout, a koho spolu s dětmi miluju nejvíc.
O jistoty vůbec nejde. Jako ty, které mi dává někdo jiný... mám ráda svou původní rodinu (resp. otce), ale můj vztah k muži je silnější.
Závislá na něm skutečně nějsem. Nepotřebuju ho. Prostě ho miluju.