Přidat odpověď

Náš dvouleťák je hodně živé a temperamentní dítě. Teď bych řekla, že se ještě k tomu přidalo období vzdoru. Vím, že je to normální, vím že to přejde...ale nevím pořádně, jak se k tomu postavit.
Když něco chce, vyžaduje to okamžitě vztekacím způsobem - reaguji tak, že si o to musí říct jinak (v případě, že mu mohu vyhovět - např. dát pití) a nebo tak, že to nejde (např. dát bonbon).
V prvním případě většinou pochopí, řekne a ukáže "prosím", v druhém případě se samozřejmě začne ještě víc rozčilovat - snažím se mu vysvětlit "proč", ale nezabírá to.
Zkoušela jsem taky ignorovat nebo případně poslat pryč. Ale nezdá se mě to jako dobré řešení.
Během dne je spousta situací, ve kterých se dostáváme do konfliktu, pár jich vypíšu:
* Příprava jídla: neustále mi do toho leze - rozpatlává mouku, máslo, vajíčka atd... nemůžu mu to mít za zlé, chápu, že si to potřebuje vyzkoušet. Jenže s miminkem na břiše, časovou tísní a často "potravinovým nedostatkem" si nemůžu dovolit nechat všechno ničit. Když mu nabídnu kousek vedle obdobnou činnost, tak ho to nezajímá. Takže to končí vždy tak, že ho neustále odtahuju od linky (aneb "vyhodím ho dveřmi, vrátí se oknem") a to samozřejmě vyvolává vtztekací záchvaty.

* Teď nemůžu: Něco po mně vyžaduje ve chvíli, kdy se musím zrovna věnovat miminku. Je mi to jasné, žárlí...ale jakým způsobem mu dát najevo, že prostě musí počkat a pak se mu budu hned věnovat?

* Ještě, další: Kreslíme si spolu a já to potřebuju z nějakého důvodu ukončit. Říkám mu, ať si kreslí sám. Ale on se začne vztekat, že mám nakreslit už popadesáté ten samý domeček. Dalším příkladem je televize. Vyměkla jsem, takže když nutně potřebuju nějakou chvilku klidu (žehlení, vaření), pustím mu z DVD Krtka. Ovšem co pak vždycky následuje, když mu ho vypnu...pokaždé mu povím, že mu příště Krtka nemusím pustit vůbec. Ale myslím si, že ve 2 letech tomuhle argumentu ještě asi moc nerozumí..

* Ubližování zvířatům: tohle téma nás dost trápí. Přijde ke psovi a bouchne ho, začne ho štípat do kožichu, šlapat mu na packy apod.. Umí udělat malá, když chce. Ale nikdy to neudělá sám od sebe, teprve když na něj houkneme, že tohle dělat prostě nebude, tak se mu tedy jakože omluví. No ale za chvilku se situace opakuje.
To samé je i u lidí - bouchne, strčí apod...a pak se teda omluví pohlazením "malá". Bohužel párkrát za tohle dostal plácnuto (od dědy, který nechápe, že je to kontraproduktivní), takže vůbec nevím, jak ho z toho dostat.

* Zlobení, výsměch: začne zlobit, já se začnu čílit a on zlobí ještě víc a hrozně se u toho směje. Bohužel už jsem se párkrát neudržela a dostal přes zadek :(

Vím, že plácáním nikam cesta nevede, speciálně na něj to neplatí...
Jak se mám správně zachovat v takovéto situaci a jak si udržet chladnou hlavu? Jsou chvíle, kdy mi do všeho začne ještě hudrovat miminko a já jsem pak najednou fakt zralá do blázince.

* Rozpatlávání jídla: Někdy opravdu krásně sedí a jí a jindy se v tom hrabe, rozmačkává to mezi prsty, strká nohy na stůl, stoupá si na židli, lehá přes stůl apod... to mě vždycky může trefit šlak. Jak naložit s tímhle?

Často se stává, že Vašek neví, co se s ním děje. Zlobí takovým tím způsobem, že vymýšlí jednu bejkárnu za druhou a bourá při tom celý byt. Většinou pomůže vykopnout ho na zahradu, ale pokud zrovna potřebuju vařit oběd, tak to dost dobře nejde, neboť dědova zahrada není plně uzpůsobená na pobyt dětí a přišla by k úhoně (Vašek moc rád otrhává dědovi kvetoucí skalku).

No, ale to už jsem dost odbočila a teď koukám, že jsem to psaní nějak moc protáhla :( omlouvám se a zároveň děkuju za rady a tipy.