Přidat odpověď

Taky teď máme období vzdoru - synovi budou 2 roky za měsíc. Jsem ale bezradná v jiných situacích, než ty .

Jediné, co mě při četbě tvého příspěvku napadlo, je, že jídlo bych mu hned a bez řečí vzala. Můj syn je dobře živený, hlady jistě neumře, když jeden oběd vynechá, takže na tvém místě bych jídlo ze stolu odnesla a hotovo. Jenže u nás tohle problém není.

Já zase nevím, co dělat, když dostane záchvat vzteku. Jedno proč, prostě proto, že nemůže dělat, co právě dělat chce. Ukončení pohádky je taky u nás klasika, na DVD kouká, za to se nestydím. Ale reguluji to a to se bez řevu neobejde. Jindy chce jít jinam, než jdeme, jindy chce házet kamínky do kanálu, ale právě nemůže, třeba spěcháme na autobus. Jindy už musí přestat s klouzáním na skluzavce, protože je čas jít spát. Každá taková situace vyvolá řev a když neustoupím (což nikdy neudělám), tak se dostane do záchvatu. A v tu chvíli nevím co - držet ho nejde, tluče vyteky kolem sebe, bít ho nechci, tak ho zpravidla dám vedle do pokojíčku s tím, že až se uklidní, tak přijdu. Chodím se dívat, jestli je ok. Ale dobrý pocit z toho nemám. Navíc třeba venku, když někam jdeme, to použít nelze. A tak vleču násilím za ruku vzpouzející se dítě, které vřeští na celé sídliště, a připadám si jak v nejhorší noční můře...

Promiň, že jsem moc neporadila, ale soucítím s tebou