Přidat odpověď

Gabriello, taky jsem byla vždy pohybově netalentovaná holčička
A rodiče pořád zkoušeli nacpat mě do nějakého sportovního kroužku - trpěla jsem jak zvíře jednak vlastním pocitem, že ostatním nestačím, ale hlavně postupně výsměchem těch šikovnějších, nikdo mě nechtěl do družstva, protože jsem to kazila... děs. A přitom samotná příslušná pohybová aktivita by mi nějak zásadně odporná nebyla, cvičení se mi neprotiví, jen jsem na něj nešikovná.
Byla jsem nucena používat různé simulantské a hysterické výstupy, protože rodiče nechápali, proč jsem lenochod, co se nechce jít hýbat, a moje vysvětlování toho, jak si ve sporotvních kroužcích připadám, jim připadalo jako dětské plácání maskující mou lenost.

No, zachránilo mě přestěhování do Prahy a hlavně skautský oddíl. Tam najednou naprosto zmizel veškerý tlak na výkony, pohybu bylo spousta, ale nesoutěživého... postupně jsem se naučila i ty sporty, které se v kroužcích naučit nedaly, protože jsem prostě byla pomalejší a tím pádem pro kroužek neperspektivní a nikdo se se mnou nechtěl zdržovat... nejsem sice nijak skvělá, ale jsem alespoň přijatelná v plavání, lyžování, cyklistice... je ze mě velice zdatná turistka, vlastně až jako starší jsem zjistila, že jsem nadaná pro tanec (a to jsem v dětství prošla i tanečním kroužkem, ale smáli se mi tam, prostě mi trvá déle, než pohybové vzorce ovládnu)... a dneska rozhodně nechovám nenávist ke sportům a pohybu jako takovému. Ale ten skaut bylo opravdu štěstí, jinak by ve mně to neustálé shazování mrštnějšími spolukroužkaři určitě spolehlivě vypěstovalo bytostný odpor k jakémukoli sportu vůbec.

Ve skautském oddíle jsem zůstala aktivní 15 let a dodnes jsem taková ůoddílová relikvie" a příležitostně s nimi jezdím.