Přidat odpověď

Vdycky je potřeba dítěti stanovit hranice, přes které už opravdu ne.
Každé dítě potřebuje tyto hranice, aby se cítilo v bezpečí.
Každé dítě někdy tyto hranice zkouší překročit.
Každá rodina má ty hranice nastavené jinak.
Ale výchova, kdy se vše podřizuje jen dítěti, je chybná..a časem se to ukáže.
Ono co je roztomilé ve dvou letech, není už roztomilé u školáka, konečně kolikrát to tu už bylo řečené.
Pokud bych si chtěla s dítětem hrát a vyměnit role....a "utíkat" mu a oblíkat a svlíkat - dobrý...jako hra jo, ale jako výchova teda ani náhodou.
Je potřeba aby měly děti své autority, pokud je nemají, jsou zmatené a nešťastné....a nemají pocit bezpečí.
Zvlášť pokud scénka skončí brekem obou aktérek........
Nu, zkuste si to představit se svými rodiči...vy jako dítě, maminka jako maminka....brečíc, že nechcete s ní jít ven. Znáte ty scénky z domova, když jste byly dětmi nebo to fungovalo jinak?
U nás by se řeklo - nechceš, tak nic....v klidu by se šlo dělat něco jiného anebo pokud bych potřebovala, šlo by se....lámat přes koleno to není ono, ale podřídit se, oblíct, svlíct, brečet.....pak fakt chudák dítě bez hranic.
Hranice, kam až můžu a kam ne, dávají bezpečí....a až bude získávat dítě zodpovědnost za sebe, pak se mohou rozšiřovat, přirozeně...automaticky....ale u dvouletého........kdo může chtít, aby dítě přebralo zodpovědnost za domácí program?