Přidat odpověď

Znám tvoje pocity, měla jsem to se starším ADHD synem taky. Jen tě můžu uklidnit, že se to změní. Ne tedy že by to bylo jednodušší :-( Ale teď ve 4 letech už není tak divoký, neběhá jak šus, dokonce se i nají - chodí kolem stolu, hraje si a sem tam si vezme sousto. Už za ním nemusím běhat.
Nicméně období vzdoru bylo šílené, pořád je silně negativistický, o všem se dohaduje, o všem diskutuje, cokoli mu řekneš, neudělá, nebo udělá opak... Uf.

Jediná rada zní - povznést se na to. Pomáhá mi říkat si, že za to nemůže. Může za to ta smůla, která na něj padla, že má tak blbou diagnozu... Prostě dávat pozor aby neublížil sobě nebo druhým, a to je vše.
Ať si každý říká co chce. Na blbé pohledy nebo rady nedej...

Dlouho mi to trvalo dostat se do této fáze. Bylo období kdy jsem byla nešťastná když jsem viděla děti v obchodě jak s nimi může máma nakoupit. Nebo když jsem viděla dítě na kočáře jak se nechá krmit, otvírá pusu a papá... Pak jsem po večerech (úplně fyzicky vyřízená po celém dni) doma brečela, proč já to nemám....

Pak přišlo vnitřní vyrovnání se stávající situací, a je mi mnohem líp. I synovi, nejsem tak nervózní, nechci po něm 50 věcí za hodinu, prostě ho nechávám žít a atmosféra v naší rodině se tak velmi, velmi vylepšila...