Přidat odpověď

jak,ale jo...

Jen je to za cenu obrovskýho úsilí (jeho i naší rodiny), za dost velký prachy (ještě že s manželem vyděláváme dobře), za cenu času....

Jinak starosti budou, hadička se může kdykoliv ucpat, stalo se to v květnu,kdy jsme zrovna byli doma, ale cesta záchrankou s polomrtvým batoletem ti na optimismu nepřidá. Oklepal se ještě ten večer a bral pobyt na neurochirigický JIPce za jednu velkou srandu. Stoupal si v postýlce, vypínal si počítač,takže to setřičkám neustále houkalo a přilítli ho oživovat.

Taky nevíme co ten zrak.On má oba oční nervy prakticky mrtvý,jenže vidí.Dr neví jak a čím,předpokládá, že vidí sice hůř,ale hodně si "domýšlí" abstraktně. Je to sice borec,ale nevíme,co to udělá třeba se školou.Myslím,že normální školku zvládne v pohodě,ale asi bez kreslení. No a škola se uvidí....

Plus se kdykoliv může objevit epilepsie.Plus ho čekají v dospělosti další operace mozku (a nebo taky ne,to se nedá říct) a to je vždycky riziko.Zatím neurochirurgové neudělali jedinou chybu...

Takže mám dny, kdy jsem depresivní, do MC,kde maminky řeší třeba právě cestování, spinkání a papání, radši nechodím.

A pak jdu do Motola vidím tak hodně postižené děti a vidím toho mýho draka,jak tam lítá, běhá a vypráví mi a nadávám si,jak jsem blbá,protože to dopadlo happy-endem.

Životní štěstí asi nezáleží na objektivní realitě,ale na tom, jak to my berem subjektivně.