Přidat odpověď

Manžel zahrádku výslovně nechtěl. Teda spíš, výslovně nechtěl byt v přízemí. Kvůli bezpečnosti, hlavně.

Ale věděl, jak po ní toužím, tak byl ochoten ji zkousnout (byt jsme kupovali 2 týdny po svatbě, těsně po návratu z líbánek ). Ale i tak hodně váhal. Jenže pak jsme si to tu prohlédli a zjistili, že jak jsou zahrádky na těch podzemních garážích, tak jsou vlastně všechny na takové vyvýšené "terase" - prostě je to území ohrazené zídkou, kde je krom zahrádek ještě společný prostor, kam máme ze zahrádek vrátka. A že sem nikdo cizí nepoleze (teda, samozřejmě, že by se sem dostal, ale už by to znamenalo překonat dost velkou překážku, takže nějaký náhodný ožrala se nám rozhodně do zahrádky vyzvracet nepůjde, neb by se sem nevydrápal - toho se manžel bál víc než zlodějů, totiž; zloději by se na zahrádku pochopitelně dostali, kdyby si vzali žebřík, ale to už je podobné jak u domku, prostě nevýhoda zahrad, no)

První dva roky ho zahrádka nezajímala vůbec - nějakou dobu trvalo, než se mi ji podařilo dostatečně zazelenit.

No, ale postupně se do zahrádky zamiloval taky Ona ta zeleň vytvořila útulno a soukromí - tůje žádné nemáme, nechceme je sem, ty totiž sice vytvoří soukromí, ale nikoli útulno; okraje zahrádky jsem tvořila členité, různorodé, vyšší, nižší, kvetoucí... prostě nešlo mi o absolutní neprůhlednost(ta je stejně vzhledem k bytům ve vyšších patrech falešná), ale právě o ten příjemně útulný pocit.

Teď už si libuje, jak je zahrádka skvělá, jak se na ní dá večer posedět se sklenicí studeného piva, jak se na ní dá grilovat, jak nám umožňuje zvát mnohem větší společnost, než by dovolil malý byt...
a taky jak má kde kutit - přec jen řezání, natírání apod. v bytě nic moc, na zahrádce žádný problém.

A taky už oceňuje užitkovost - dobře vaří a docení voňavé čerstvé bylinky rovnou do talíře, kanadské borůvky, letos na zahrádku dokonce sám pořídil malinoostružinu... A už by taky nechtěl do bytu bez zahrádky.