Přidat odpověď

každý porod je fakt jiný - pokud bych měla zobecnit svojí zkušenost, tak bolí, když se tou bolestí necháš zaskočit a nedovedeš ji pustit do země.

Poprvé jsem z toho byla úplně paralyzovaná - vzdala jsem se kontroly nad porodem, čekala jsem, co mi kdo řekne. Při kontrakci jsem si stoupala na špičky, což bylo špatně, zvyšovalo to moje svalové napětí a bolelo to nejspíš 3x tolik, než kdybych dokázala stát na celých nohách a uvolnit pánev. Díky tomu zatínání to i dlouuuuuuhoooo trvalo, než se malý vylodil.

Druhý porod jsem byla dobře psychicky připravená, naladěná na miminko, vše probíhalo v klidu, do porodnice jsem jela na poslední chvíli (cesta nám trvá 10 minut, dítě se narodilo 10 minut po příjezdu - na příjmu). Porod jsem měla bezbolestný, vyjma ty dvě kontrakce, když mě 4 PA tahaly na to jejich děsný křeslo (že na zemi porodit NEMŮŽU, a mě by to na ní bylo bývalo šlo tak dobře...) .

Potřetí jsem psychicky nebyla připravená vůbec, rodit se mi nechtělo /vyhovovalo mi být těhotná/. Byla jsem pod tlakem, že musím porodit, když má muž a PA "čas", potřebovala jsem to rychle. v 11 jsem měla těhotenský nález, otevřená na nula nula nic, ve 13.15 dítě v náruči. Tu rychlost otevírání jsem psychicky nezvládala, ale dokázala jsem se tomu alespoň nevzpírat (jako to poprvé), takže to alespoň šlo rychle.

Poučení pro mě - čím líp jsem psychicky připravená na porod a ochotná přijmout to, jak to jde, spoulpracovat s miminkem v kontrakcích a uzemňovat bolest až do zemského jádra, tím míň to bolí a je to všechno víc v pohodě.

Dýchání - dýchala jsem, jak jsem potřebovala, nikdo mi neradil. A čím blíž k vylodění miminka, tím vokálnější jsem byla. Nerodím potichu (a je mi to fuk, já potřebuju tu kontrakci prokřičet)