Lucko, souhlas, tichá domácnost je podle mě psychické týrání mnohem horší, než lehké třepnutí přes zadek, kterým je všechno vyřízené.
Dítko se v poslední době občas zapře (nechce chodit do schodů, stoupne si dole pod nima a třeba dvacet minut odmítá jít, chechtá se a kouká, co my na to.) Vzhledem k tomu, že se chystáme na další a věčně ho do těch schodů nebudu moct nosit, tak jsme ho těch dvacet minut přemlouvali, horem dolem vysvětlovali, a pak mu řekli: pomůžeme ti za ručičku, buď půjdeš nebo tě vyneseme, ale to pak nahoře dostaneš na zadek. Reakce: dítko si lehlo na studené dlaždičky, že nepůjde. Tak jsme splnili slib (dali jsme mu přes zadek v kombinéze a plínkách, takže to asi ani neucítilo).
Pro skalní neplácače: fakt jsme se předtím snažili vyřešit to jinou cestou (těch 20 minut přemlouvání snad mluví za vše). Další možnost by byla poté, co dítko odmítlo pochodovat, vynést ho nahoru a zapomenout na to. To jsme z pochopitelných důvodů udělat nechtěli. Na to, abychom ho tam přemlouvali ještě dalších deset minut, jsme neměli čas ani chuť.
Ač se o tom tak rozepisuji, necítím za to žádnou skrytou vinu, jak už tu někdo nadhodil. Říkám to jen jako příklad, kam až jsou "plácači" schopni zajít ;o))
Předchozí