Napadla nás stejná myšlenka.
Já žila v paneláku, jako studentka a už nikdy více. Chybělo mi soukromí vlastní zahrady. Ta možnost vyjít z kuchyně s hrnkem čaje a vyvalit si břicho na sluníčko, balkon byl jak betonová výheň. Když jsem vyšla s knížkou do parku, byla jsem zoufalá z kolemjdoucích. Nebo mi chyběla snídaně na zahradě, kdy snídáme ješte v pyžamu atd. Nenaplňuje mě ani představa společné zahrady u činžáku.
Jsem moc stydlivá, na tyhle radosti potřebuji soukromí a to mi sebeodlehlejší místo v parku nebo přilehlém lese nezaručí.