Přidat odpověď

Velice Ti rozumím:
U nás se zápasilo s kojením přes 3 měsíce. Mlíko bylo, ale a kluk se rozcucal až po čtvrt roce a rok mu to vydrželo.
Nelituju toho, ale zpětně si říkám, jestli jsme to tejrání nás obou měli zapotřebí (cucal málo, pil zpočátku přes stříkačku, pak odstříkané z flašky, neustálé přikládání, nadýmal se tak strašně, že mm dodnes tik, když pláče...)
- postupem času zjišťuju, že díky těžké hypotonii měl syn s cucáním prvních pár týdnů problémy oprávněně (souvisí to i s kousáním tuhé stravy – nejí doposud mrkev, jablko atp. v syrové podobě a s mluvením, resp. nemluvením) – co se týče tlaku okolí, už před porodem jsem měla pocit vzdoru s heslem „Nutrilonem se ještě nikdo neotrávil“ a u pediatričky se mi líbilo, že v čekárně není o kojení ani ťuk, zato tam jakási celebrita z plakátu hlásá: „Vyrostli jsme na Sunaru.“ :o))

Dotazy na kojení a MUSÍŠ MUSÍŠ i ze strany vlastní matky (ta generace matek, která kojila max. půl roku, aby mohla strčit dítě do jeslí, protože to jinak nešlo), jsou asi tak stejně pohodové, jako ptát se prvošestinedělky, padající na hubu a přemýšlející o tom, že odvar z makovic nebyl vynalezen pro nic za nic, jestli je (konečně) šťastná

Takže ono má všechno svůj rub a líc – a to nepočítám, že by se možná po umělým mlíku tak nenadýmal – ať jsem snědla cokoli, byl řev.
Ad imunitu - syn stůně minimálně, ale ekzém po mně zdědil, i kyž zatím taky jakž takž v pohodě, ovšem stejné procento matek, které kojily déle než rok, Ti řekne, že dítě lítá na podzim a v zimě z virózy do virózy apod.