Přidat odpověď

Ale AVET, to pleteš několik věcí dohromady.
Tak především jsi uvedla dva příklady, kde nešlo o reciproční půjčování. Psalas, že mu holčička obsadila vláček, a že bacá dítě, které mu nechtělo dát lopatičku. Přišlo mi, že cítíš křivdu za to, že ty svého syna půjčovat nutíš, kdežto ostatní matky si dovolují nechat své děti o tom rozhodovat samotné. Napadlo mě, že to tvůj syn může vnímat.
Já samozřejmě syna učím, že je vždy něco za něco a že pokud si chce půjčovat hračky druhých, musí půjčit své. Pokud nepůjčí, ok, ale v tom případě nemá nárokv brát si cizí. On zpravidla hračky druhých nechce, prostě ví, že nejsou jeho.

Nemůžeš směšovat respektování soukromého vlastnictví se soucitem a pomocí. To není totéž. Jak jsem ti psala - cizí věc si také nevezmeš, i kdybys ji nakrásně potřebovala, ne? Maximálně můžeš požádat o půjčení a jistě budeš respektovat, že ti někdo nepůjčí, může mít jakékoli důvody. Pomoc je ve svém principu dobrovolná, nelze ji vynucovat. Jedna věc je bránit si vlastní majetek před tím, aby mi ho někdo bral, a druhá věc je být ochoten půjčit (či jinak pomoci), když je někdo v nouzi a pomoc potřebuje.
Myslím, že děti se postupně učí obojímu, záleží ale i na jejich věku a vyspělosti.

P.S.: Jestli ho bacal nebo udeřil je mě osobně naprosto šumák :).