Přidat odpověď

Předem ti chci říct, že mám doma něco podobného co popisuješ, akorát syn si téměř vůbec nedokáže hrát s hračkami, hraje si pouze venku, to když jej nechám lítat, tak o něm nevím. Máme výhodu, že máme zahradu, takže já si vezmu nějakou práci a on si běhá. Vyleze všude, padá taky, ale žádný vážný úraz zatím neměl. Naučila jsem ho poměrně brzy chodit po schodech, slézat z výšek, lézt po žebříku.
Vyleze i po třímetrovém žebříku na půdu (na to ale dohlížím, zas tak železné nervy nemám :))
Proti tvému přes den spí v lepším případě hodinu, v horším nespí vůbec. Ráno vstává kolem sedmé, před desátou večer usne málokdy.
Ale dle mého finta tkví v tom, že ho honíš, nebo chodíš za ním a hlídáš ho.
Já jen dohlížím, koukám kde je, co dělá, zachraňuju až pokud se někde zašprajcne, pokud dělá něco více nebezpečného, tak ho upozorním, aby si dával pozor a slézal třeba opatrně a pomalu.
Jinak o hyperaktivitě se v tomto věku opravdu nedá mluvit.
A můžu ti potvrdit, že kamkoliv s ním jdu, tak jej každý chválí, jak je hodnej, poslušnej a klidnej.

TAk jak to popisuješ ty, to dělala kamarádka, všude chodila za synem, pro něj to byla bezva hra ve stylu "maminka mě honí", vždy byla o krok napřed, chytala ho, než spadnul, sundávala z výšek, nemohl sám na schody, jenže to hrozí, že na chvilku poleví pozornost, nebo hlídá méně trénovaný tatínek a úraz je na světě, protože dítě si nebezpečí ani nedokáže uvědomit.

A o nezvládání výchovy bych v tomto věku asi taky nemluvila, oni potřebují lásku, hranice a zase lásku. Prostor pro zkoumání a lásku bez výhrad. Ale vím, že je to těžké.