Přidat odpověď

Ty mu ale vyloženě poskytuješ prostor k tomu, aby to všechno dělal... a on se tím očividně dobře baví.
Dítě nic tak nepotěší, jako když může mít za "hračku" vlastního rodiče.
Můj syn byl HODNĚ akční dítě a pořád je (už jako miminku mu neuroložka diagnostikovala "hyperkinetický syndrom"; do jeho cca tří let jsme byli na chirugii jako doma) a jediné, co na něj dodnes zabírá je prostě to IGNOROVAT.
Chováš se venku jako debil? OK, jdeme domů a budeš zavřený v pokoji.
Nedávám mu najevo, že mi jeho chování vadí nebo mne rozčiluje, ostatně nevadí mi, ani mne nerozčiluje, jen ho odmítám být účastna. Takže si může mládenec vybrat.
Myslím, že lidi obecně hrozně podceňují přenos emocí z matky na dítě, je to vidět už u maličkých dětí, jak jsou bezdůvodně vystresované a neurotické vedle vystresovaných a neurotických matek.
Tím, že budeš řvát nebo ho trestat podle mne nic nezmůžeš. Syn když se např. vztekal před nějakým obchodem, že něco chce, nevlekla jsem ho od výlohy, nenadávala... prostě jsem si stoupla o kus vedle, zapálila si cigáro a oznámila mu, že až ho to přejde, ať za mnou přijde.
Naprosto v klidu. Ono ho to fakt přestane bavit, když se nedostaví reakce, jakou očekává.
A pokud ti to vadí proto, co si o tobě "lidi pomyslí", tak na to se s přehledem vyser, názor cizích lidí je nedůležitej jako loňský sníh v Podkrkonoší.