Přidat odpověď

Já jsem se s tím tedy setkala také, když jsem před 8 lety nastupovala po MD do nové firmy, první na co se mě ptali, bylo, kdo bude hlídat, když bude dítě nemocné. Na rovinu jsem řekla,že pokud bude mít dítě 40 horečku, tak určitě já a nikdo jiný, v případě rýmy to samozřejmě může být babička. Ty první dva roky jsme samozřejmě něco odmarodili a většinou jsem prostě byla doma já. Přijde mi pro dítě mnohem léčivější, když je týden doma s mámou a pořádně se vyléčí - než ho denně někam tahat, či vozit babičku sem a tam apodobně. Kolegům ani šéfům se to moc nelíbilo, což u kolegů chápu - museli dělat práci za mě, šéfů se to nijak nedotklo. Vždy mě bavilo, pokud šéf nebo kolega procítěně informoval o nemoci svého potomka a své manželce (která byla s dítkem pochopitelně doma - kde jinde, když je přece dítko tak nemocné), několikrát za den volal a ptal se co a jak. Jaksi u těch "svých" jim to vůbec nepřipadalo divné, že je s nimi máma doma. Pokud jsem to zmínila, tak na mě zírali opravdu upřímně překvapeni, jak to vůbec mohu srovnávat.
Takže jsem se zatvrdila a neřešila jsem to a pokud měl malý angínu, prostě jsem byla doma. Já to za diskriminaci tedy považuju a vadí mi to.
Mužů se nikdo na nic takového neptá, protože se automaticky předpokládá, že doma budou manželky. Pokud to přeženu a budu předpokládat, že v pracovním procesu jsou i babičky a dědečkové, tak mi jaksi vychází, že se ty malé děti budou muset dávat i s rýmou do nemocnice, aby matky nechyběly v práci. A to mě tedy vážně rozčiluje. Malé děti prostě marodí, to je fakt a s tím musí každý zaměstanvatel počítat.