Přidat odpověď

Pawlo,
já tu rovnocennost matky a dítěte vnímám tak, že si nemyslím, že já jsem něco víc, že si nemyslím, že musí být po mém proto, že jsem starší/matka, ať už řeknu jakoukoli kravinu.
To, že své dítě miluju, se s mým vnímáním rovnocennosti nijak netluče. Stejně tak se s tím nijak nevylučuje fakt, že se o ně starám, že mu pomáhám, že ho učím to co ještě neumí, že mu nenakládám věci, které nemůže zvládnout. Pro mne ta rovnocennost prostě znamená, že si nemyslím, že on je JENOM MALEJ HARANT a nemá co kecat, protože já jsem starší a tudíž rozhoduju.
Myslím, že bych mohla dát příměr k rovnocennosti ve vztahu k jiným lidem než k malému dítěti: co takový senior? Ten taky leccos (už) sám nezvládne, ale znamená to, že ten vztah já-babička už není rovnocenný? Nebo ještě jinak: když je v manželském páru žena, která nevydělává (anžto je na MD) a neumí třeba opravovat auto, že je vztah nerovnocenný? Podle mne neznamená. Já vidím rovnocennost pouze v nároku na prosté slušné chování, respekt, ohledy. A to přece platí pro všechny lidi, se kterými přijdeš do styku. Pro zdravé dospělé, nemocné dospělé, znevýhodněné dospělé, děti, seniory... Mluvím prostě o rovnocennosti v naprosto základním významu, považuji to za základní nárok každého člověka, být v základních principech jinému člověku roven, i když nejsem stejného věku, ekonomické produktivity, schopností, zkušeností atd.
Takže podle mé definice rovnocennosti si myslím, že i Ty se svými dětmi to máš v podstatě stejně, akorát si pojem "rovnocennost" či "rovnost" definuješ jinak.