Přidat odpověď

Myslím, že v mém manželovi je to svým způsobem zakořeněné. Stačilo se ho trochu poptat, dát si do souvislosti s tím, co jsem už věděla. Můj muž si vůči tomu, v čem vyrůstal, odmalička budoval jakousi zášť, která je z něj cítit do dnes, pokud mluví o své rodině. Asi to nebude doslovně ale myšlenka jednoznačná:

„Nikdy mně v ničem nepodpořili, ani slovně, finančně už vůbec ne, nepomohli mi, nikdy se o to ani nesnažili.“

„Zejména otec upřednostňoval ten svůj zabedněný život s ostatními primitivy v hospodě, před námi a naším vzděláním.“

„Matka, to byl člověk, kterého když jste někam postavili, tak tam stál, dokud jste ho nezavolali zpátky.“

„Uměli mě jen ode všeho zrazovat, ponižovat a strašit.“

„Chtěl jsem hrát na housle, měl jsem talent. Profesor (jméno) mi to řekl. Chtěl jen pár korun. Ale můj otec je raději prochlastal“

„Do patnácti let jsem trpěl na základní škole, kde byli pouze idioti, kteří neměli jiný cíl, než ve třinácti přijít o panenství a o víkendu se pořádně ožrat. Nedopustím, aby to náš synek zažil.“

On jde proto do opačného extrému.