Přidat odpověď

Mám taky čtyřletou dceru a roční batole, dcera též nechodí do školky. Tatínek dětí s námi je, vztahy máme normální a přesto mi (pro mě zcela pochopotelně) dcera vyvádí podobné věci jako Tobě. Když na ní není čas, tak fňuká, upozorňuje na sebe, ječí, věší se mi na nohy, když jsem se teď hodně věnovala miminu, tak počmárala celý pokoj, zničila si nové šatičky... na dotaz, proč to děla, říká krásně "Chtěla jsem Ti udělat radost..." (v překladu "všímej si mě, chci Tvojí pozornost, chci s Tebou být víc ..."). Za mě je tedy chování Tvé dcery naprosto pochopitelné - snaží se na sebe upoutat pozornost, žárlí, cítí se odstrčená, opuštěná otcem, zmatená v nových rodinných rolích (Tvůj přítel, sourozenec, nezájem otce...). Psychologem nic nezkazíte, mohl by Ti poradit, jak konkrétně postupovat při výchově. Jo - ty hranice dítě potřebuje!!! Čím víc se snaží je porušovat, tím víc si říká o jejich přesné stanovení! Díky hranicím se dítě cítí bezpečně, ví, co se bude dělat, jak se ostatní budou v určitých situacích chovat, dodává mu to pocit jistoty, porozumění a předvídatelnosti okolního světa a lidí v něm. Pokud rodič neustále hranice mění, stává se svět pro dítě nepředvídatelným, tudíž nepochopitelným, ohrožujícím. Takže za mě - určitě bych si stanovila nějaká základní pravidla a denní rituály, za kterými bych si stála. Např. - teď vařím, nemůžu si s Tebou hrát, bude to trvat půl hodiny (ukážu na hodinách), až dovařím uděláme spolu toto... ohledně prkotin to není potřeba hrotit - např. obleč si tepláky - ne já chci sukni - dobře, vem si sukni a pod ní legínky, ať Ti není zima...