Přidat odpověď

Pawllo asi si mně možná nepochopila, snažila jsem se říct de facto vlastně to samé. Důslednost ani výchova není boj. Za svými rozhodnutími si stojím, ale formuluji je tak abych předešla předvídatelnému konfliktu. Pokud nejde o zásadní věci jako bezpečnost, zdravní apod. Snažím se většinou dát dítěti volbu, nikoliv jen pokyn, na ten se totiž mnohem snadněji dítěti odpovídá ne, než na volby, a často to spolehlivě odvede pozornost od toho že něco původně dítě nechtělo udělat.

Nevím co je nedůsledného na tom, když místo toho že řeknu "vezmi si čepici", tak se zeptám zda si chce vzít zelenou nebo modrou. je to jen příklad, těch možností jak se vyhnout předvídatelnému konfliktu u dítěte které má "období ne" je určitě spousta. Moje děti tím pádem nekřičí a nemusím na základě toho svá rozhodnutí měnit.

Myslím že ani navržení kompromisu nejlépe spolu s logickým nebo oprávněným zdůvodněním také není nedůslednost. Je to respekt k dítěti, myslím že musí vědět že není jen v pozici toho kdo musí poslouchat, ale že se bere v potaz i jeho názor. Dítě se tak učí prosadit své požadavky nikoliv ječením a vztekáním, ale dohodou a že se dohoda se musí dodržet a také se učí činit ústupky. Což si myslím že je pro život prospěšné, rozhodně více než jen poslechnout na slovo co se mu řekne. Samozřejmě záleží taky na konkrétní situaci a věku i povaze dítěte. Ale se mnou už zdatně vyjednává a argumentuje 4leté dítko, takže nemyslím že je to jen případ starších školáků a vidím že podobně začíná přistupovat k mladšímu sourozenci např, při sporech o hračky - hledá kompromis nebo dohodu.

Taky v některých situacích kdy čekám odpor, oznámím to dětem dostatečně s předstihem s tím že jim dám ještě určitý čas to vstřebat. Např. neřenu najednou teď jdeme domů z hřiště, ale s určitým předstihem oznámím - ještě se můžete 2 sklouznout a pak jdeme domů. Případný konflikt to taktéž výrazně eliminuje.

Snažím se jen nabídnut zakladatelce či jiným možnost řešení, které u nás funguje. Ale je fakt že na každé dítě třeba platí něco jiného. Mám dítě u kterého konflikt u i třeba banální věci dříve vedl k hysterickému záchvatu se zvracením, počůráním, bušením hlavou do podlahy apod. U něj se po zlém nic nepořídí,a ty záchvaty byly fakt nebezpečné. Kdo takové dítě nemá tak možná nepochopí. Poté co jsem zcela změnila přístup zejména ve formulacích a podání toho co po němm chci, tak zcela vymizely. Neustupuji, protože prostě není třeba. Je fakt že je to někdy tak trochu manipulace s dítětem a chce to i dost invence neustále něco vymýšlet ale funguje nám to.