Přidat odpověď

Jsem totiž momentálně krapet na nervy. Teda, teď už ne, už je v pokojíku ticho, ale před 20-ti minutama to ve mě pěkně vřelo.
Přes den kluky v pohodě zvládám, ale večer, když je čas spaní, je to hra o nervy. Ty moje často nevydrží. Ani nevím, co bych ráda slyšela, připadá mi, že na ně neplatí v tu chvíli nic - ani po dobrým, ani po zlým. Navzájem se vyhecují a všechno je pak hrozně k smíchu. 100 x vylezou z postelí a dělají brajgl. Nepomáhá pozitivní motivace, pomazlení ani motivace formou odměn. Nepomáhá dobře mířená na zadek ani studená sprcha. Pořád to zkouší furt dokola.
Nechávám je vzhůru do půl desátý a pak jdou do postelí. Dřív to nemá smysl, možná tak později. Kdyby si alespoň v klidu hráli, tak je klidně nechám i dýl, ale pak už se řežou či mladší vymýšlí horolezecké tůry po kuchyňské lince apod.
Je to normální nebo co dělám špatně?
Jooo, když byl prvorozený sám, byl hodný, zlatíčko, poslouchal, stačilo zvýšit hlas. Ale teď je to teda výživné, navíc, mladší všechno neskutečně rychle okouká, takže jedou super stereo.
Je to jenom u nás? Napište mi, že to přejde, jinak budu brzy zralá na Chocholouška.