Přidat odpověď

To bude asi obecně kámen úrazu mezilidských vztahů, že si lidi vytvářejí představy, jaký kdo má být, aby vyhovoval (žena, jaký má být muž, muž, jaká má být žena, matka, jaké má být její dítě, dítě, jací mají být rodiče), místo aby se respektovali, jací jsou...

My třeba s taťkou žijeme úplně odlišné životy, kdysi jsem mu dost vyčítala já, on vyčítal mě, měli jsme oba úplně jinou představu o tom, jak se má chovat otec a dcera , dnes se prostě fakt máme rádi a respektujeme odlišnosti, a ono to funguje.
Jsem ráda, že mám dobré vztahy s tátou, když už tu mamka není, i když bych v to třeba v pubertě ani nedoufala
Pravda ale je, že jsem začala já - odpustila jsem jim, co na mě pod záštitou dobra napáchali, odpustila taťkovi, že nebyl, nejspíš změnila své chování a zmírnila se tenze a vnitřní boje, protože i on pak změnil své chování, a už si prostě rozumíme a pomáháme.