Přidat odpověď

Já bych to asi položila jinak, než že za co stojí peníze. Protože když je protě potřebuješ, abys mohla naplnit základní potřeby, tak slevíš, protože jinak nemůžeš. Na druhou stranu, já jsem šla na pár hod do práce, když byly děti malé, dost malé, ale střídala jsem se s manželem. A přišli jsme na to, že nám hodně vyhovuje se o péči o děti podělit, tzn oba pracujeme, já tedy zatím málo, ale i tak, až půjde poslední dítě do školky, bude to více. Ale pak budu muset slevit, protože bude potřeba zajistit organizaci o děti, takže těžko říct, jestli plný úvazek. Vyhoření jsem zažila taky, v soc.oblasti, a poznala jsem to jednoduše - neustálá únava, ze které se prostě nevyspíš, ani dovolená ti nepomůže, najednou nemáš nápady, děláš věci rutinně a neumíš se pro nic nadchnout. Jela jsem pak ještě nějakou dobu po opuštění té práce na setrvačník, než jsem v myšlenkách zastavila.
Já neumím být jen doma, potřebuju něco dělat, dělám to, co mě baví. Potřebuju i studovat. Ale já funguju tak, že čím víc stresu (pozitivního stresu), tím větší výkon podám. Nesmí to ale dojít do mezí, kdy jsem už vyčerpaná a je to dlouhodobější stav, tam potřebuju změnu - momentálně naše změna je nárazová pomoc babičky. Pak se zase nadechnu a jedu dál, a je mi tak dobře.
Jinak doma s dětmi je mi moc dobře, ale já mám v sobě nějak nahlodáno, že musím mít taky svůj život, nechci žít jen pro děti a manžela. Protože děti jednou odejdou, manžel má taky svůj život, a já se bojím toho, že budu blbě zvládat krizi středního věku, resp přechod a takové to období kolem. Proto je pro mě důležité mít něco svého, svoji práci, studium, cokoliv, abych nebyla mentálně závislá na okolí.