Přidat názor k článku Škoda rány, která padne vedle

Lucko, já tuhle metodu bohužel znám, používali ji totiž mí rodiče. Dodnes nejsem schopná pochopit, jak mě moje máma, která miluje děti a svým vnoučatům by snesla modré z nebe, dokázala nechat bezmocí a strachem řvát několik večerů. Když jsem se jí na to nedávno ptala, řekla mi, že si vymýšlím, že si to nemůžu pamatovat, protože jsem byla malinká, no a navíc to prý trvalo "jen" pár večerů a pak už jsem si "zvykla".
Jasně, že si to pamatuju, byl to totiž v tom věku tak strašný zážitek, že si to dodnes dokážu přesně vybavit – jak mě máma dala do postýlky, dala mi pusu, zhasla a odešla. Řvala jsem do úmoru, protože jsem naprosto nechápala, co se děje a myslela jsem si, že mě už nechce, že už mě nemá ráda a nevěděla jsem, PROČ. (Ke "řvací metodě" – opět si něco neumím představit – třeba jak bych usnula, kdyby mě někdo v pravidelných intervalech chodil kontrolovat a ujišťovat o své přítomnosti a lásce). Právě proto tuhle metodu ráda nemám a nepoužívám. A přesto si nepřipadám jako otrok. I u nás uspávání je určitý rituál – vykoupeme, pohrajeme, strčíme do houpací sítě a zpíváme (kdo má čas). Dítě usne někdy během druhé písničky, někdy je třeba repertoár rozšířit, ale nevadí nám to, zpíváme docela rádi a já si umím u zpívání i číst – na což jinak moc času nemám :-). S usínáním problémy nemá a nikdy neměla, spí 11-12 hodin v noci, během té doby 1-2x kojím (nevadí mi to), odpoledne spí většinou 1,5 h, někdy i déle. Je jí 21 měsíců a je pohodářka, spokojená, klidná, veselá, není bázlivá ani ufňukaná, nebojí se cizích lidí (bohužel ani psů :-)). Usne v pohodě taky kdekoliv – moje máma je neustále u vytržení, že i u ní usíná tak rychle a bez problémů.
Pokud se mi nepodaří omylem ji zavřít samotnou v nějaké místnosti, tak se mě ani nijak extra nedožaduje – hodně brzy pochopila, že stačí na mámu zavolat, když ji něco trápí, a máma přijde. Vycházím z teorie, která se zas líbí mně – že totiž děti zkoumají, co dělat, když je něco trápí. Začnou brečet, a když zjistí, že jejich trápení okamžitě rodič řeší, jsou spokojené a uklidní se a už necítí potřebu zkoušet to znovu. Aspoň u nás to funguje, ani náhodou se nestává - nikdy se nestalo!, že by nás dítě nějak šikanovalo, dožadovalo se neustále naší přítomnosti, že by mělo hysterické záchvaty, zvracelo nebo něco podobného – dokonce je Anička chválená, že je velmi samostatná.

Takže bych na konec ráda znovu napsala, že všechny děti jsou jiné, všechny mámy jsou jiné, a různé výchovné metody můžou vést k tomu, že z našich dětí vyrostou spokojené, tvořivé, samostatné, sebevědomé a v rozumné míře poslušné děti (u naprosto poslušných dětí mi jaksi chybí jejich názor na věc). Což jsem se snažila vysvětlit Lídě a tuším ZuziP (nejen já). Ony ovšem tvrdily, že jen ta jejich výchova je správná a jakákoliv jiná (například ta moje) je týrání dětí. Kupodivu mě to po čase naštvalo, asi mi chybí ten potřebný nadhled a napsala jsem Lídě, co si pro změnu myslím o já její výchově. Nedokázala bych totiž Aničku nechat brečet ani ty tři večery - bylo by mi jí prostě líto. Je to divné – Lídě se to nelíbilo.
No a tohle je doufám už můj opravdu poslední příspěvek do téhle diskuze.