Přidat názor k článku Škoda rány, která padne vedle

Sylvo,
Kolik ti bylo let, kdyz tvi rodice zacali u tebe s touhle metodou? Deti si pry do dospelosti pamatuji zazitky az z okolo 2 let. Takze jsi nemohla byt uplne miminko. Na me mama taky uplatnila rvaci metodu, nic si nepamatuju, bylo mi tak pul roku. A zadne trauma z toho nemam (i kdyz, kdo vi, treba by ho nejaky psychiatr objevil:o)) Ted k tomu chozeni rodicu za usinajicim ditetem – ma to svuj smysl – a tim je ujistit dite, ze jej mame radi a ze jsme jej neopustili. Ze jsme stale nablizku. Co vim, tak kdyz my byly deti (nevim kolik ti je, ale predpokladam, ze jsi asi stejne stara jako ja - 29), tak takovehle vychytavky jeste moc neexistovaly, co vim, tak mama mi rekla, ze me proste nechala brecet a nechodila za mnou. Pokud tvoje maminka delala totez, tak se ani nedivim, ze jsi mela ten pocit, ze uz te nema rada a nevedela jsi proc. Proto maji ty navstevy smysl a jsou presne k tomu ucelu – aby dite vedelo, ze jej mame stale radi atd. No a je snad jasne (i kdyz jsem to nenapsala), ze kdyz vidis, ze uz dite usina, tak tam nejdes (kdyz jsme videli, ze Amaiu nase navstevy uz spis otravuji od usinani, nez aby splnily svuj ucel, tak jsme do pokoje uz nechodili). A jeste neco – kniha, kterou jsme se ridili, se zabyva v prvni rade nespavosti u deti (take se myslim v cestine tak jmenuje) – neschopnosti usnout a caste buzeni se v noci. Coz je, jak se tam pise, dusledek nespravneho nauceni navyku spani v utlem veku (vetsinou jde o problem u starsich deti). Ano, vychazi z toho, spani je navyk, s jehoz znalosti, resp. znalosti toho, jak jej samo dosahnout, se dite nenarodi. Musi se jej teprve naucit, resp. musime jej to naucit my, protoze samo to nedokaze. Take uvadi vhodnou dobu – 4 mesice ditete. V tu dobu uz je totiz miminko schopne rozeznavat ritualy – kdy se jde ven, kdy spat atd. Jako reseni na "nespavce" nabizi kniha prave tuto “rvaci” metodu. Pokud vim, pomohla mnoha lidem, kteri uz meli i starsi deti s problemem nespavosti. I kdyz, cim je dite starsi, tim je to tezsi. Pokud zvolite odlisnou metodu a vyhovuje vam, to uz je jina vec. Pokud vy jste spokojeni s tou vasi a funguje vam, proc ji menit? Dle prispevku soudim, ze problem se spanim nemate, tim lip! Tedy, zatim (nevim, kolik Anicce je). Nekdy se to pry projevi az pozdeji. Pro nas je zase lepsi, a nezapiram i pohodlnejsi a mene narocna ta nase metoda. Treba Mirka psala, ze syna uspavala az do 5ti let. No, zatim mame vsechny jen jedno dite, co jsem pochopila; ted si predstavte situaci me svagrove, ktera ma deti 3 (s rozdily 2 roky); nebo ze mame treba dvojcata nebo trojcata a mely bychom je vsechny uspavat, to by byl “zahul”...nehlede na to, ze aspon jedno z nich by urcite behem uspavani druheho brecelo...
“Nedokázala bych totiž Aničku nechat brečet ani ty tři večery - bylo by mi jí prostě líto”. Sylvo, promin, ja to sice chapu, protoze mne bylo Amaii take lito, kdyz plakala, ale jako argument mi to pripada dost zvlastni. Myslim to vseobecne, ne jen na tuhle konkretni situaci. Hned vysvetlim proc:
1) Kolikrat v zivote udelame veci, ktere se detem nebudou libit, budou brecet, a my je presto udelame, protoze budeme presvedceni o tom, ze je to, co delame, pro dite to nejlepsi? Nemyslim tim, ze by breceni bylo pro dobro ditete, to ne! Pro dobro je vzdycky az ten vysledek, ktery se ukaze za nejakou dobu. A pravdou je stare rceni, ze pro dobro veci se vzdycky musi neco obetovat. V tomhle pripade je to “neco” plac ditete. Dite z toho bohuzel jeste “nema rozum”, tj. do urciteho veku jaksi neumi myslet do budoucna, takze to musime (nebo bychom meli) to udelat za nej. Treba zrovna s tim spanim jsme my verili tomu, ze to bude pro dcerino dobro (vy ne, ale to je vase vec). A proc? Treba proto, ze se nauci usinat sama, aniz by k tomu potrebovala nas. Coz je, podle me, prvni krucek k samostatnosti. Taky proto, ze bude spat lepe a dele. (Mmch, dceri take zpivam, ale pred spanim, ne proto, aby usnula. Je to soucasti ritualu, te chvilky, co predchazi ulozeni do postylky – to je prave ono – pokud bych ji zpivala, aby usnula, vyzadovala by to pri usinani porad – navyk!). A co kdybychom tu jednou nebyli…
2) Kdyz jsem mela prvniho pejska (coz se dalo prirovnat k prvnimu “diteti”), tak, ac mi ho bylo velmi lito, kdyz porad prosebne knucel, jsem mu nedovolila vlezt do postele. Bylo mi ho strasne lito a byla bych to byla velmi rada udelala. Znam lidi, kteri to “dopustili” a pak meli treba ctyricetikilovou dogu denne v posteli. Na jednu stranu byli radi, ze maji pritulneho pejska, na druhou stranu, a ta prevazovala, byli nastvani, ze se nevyspi, nemaji soukromi...Clovek v te kriticke chvili proste nedomysli dusledky, jake muze mit nedusledny pristup. (kdyz byl muj pejsek nemocny, radeji jsem si vzala spacak a spala s nim na zemi – kulatni reseni!).
3) Moje mama me jednou nechala v nemocnici, byly mi temer 2 roky. Mela jsem horecky, prujem, zvracela jsem. A dodnes se pamatuju, jak jsem rvala a protestovala, ze chci byt s ni a kdyz presto odesla, citila jsem se stejne jako ty tenkrat ve sve postylce . Namitnes mozna, ze me v te nemocnici nechat musela. Omyl, nemusela – nabidli ji, ze si me muze nechat doma, protoze meli temer plno. Tenkrat rodice nemohli zustat s detmi v nemocnici. Ona presto zvolila to, ze me radeji necha v nemocnici, i kdyz to znamenalo rev jako tur, ale byla presvedcena, ze se tam o me lepe postaraji a v nejhorsim pripade bude pomoc na dosah.
4) Predstav si, ze jednou das svoji dcerku do skolky (nebo na hlidani). Uz jsem tu tenhle priklad zminovala v prispevku Mirce. Hlidani – musis treba pracovat, abys zabezpecila rodinu nebo vylepsila rodinny rozpocet (pro blaho deti a vas vsech). Skolka – to same plus doporuceni odborniku, ze dite od cca. 3 let potrebuje kolektiv. Vetsina deti zpocatku place, protoze se jim styska po rodicich. Pak uz se jim tam vetsinou libi! Co udelas? Jen proto, ze ti bude ditete lito, protoze prvni den/par dni place, ze skolky ho vezmes?? V tom pripade mu prece upres tu nadhernou zkusenost byt v kolektivu, hrat si s ostatnimi detmi, trochu se osamostatnit (dalsi krucek), ucit se szivat se s detmi…
5) Sylvo, az se jednou tvoje Anicka bude chtit osamostatnit, vyletnout z bezpeci rodinneho hnizda, postavit se na vlastni nohy, zaridit si svuj vlastni zivot...budes to ty, komu to bude lito, bude ti asi lito sama sebe, mozna budes plakat (potaji:o)). Myslis, ze kvuli tomu te tvoje dite "neopusti", ze ho to zastavi? Urcite mu te bude lito, treba bude taky plakat, ale bude chtit poznat, jak ten okolni svet chutna...uprela bys mu to, jen proto, ze je ti to lito?
Tim vsim chci jen rict, ze si myslim, ze litost neni argumentem ani dostatecnym duvodem pro to, abychom slevili ze svych zasad/vychovnych pristupu a byli nedusledni. Ze litost neni dostatecnym duvodem pro to, abychom diteti upreli rozvoj osobnosti, poznavani sveta, moznost osamostatneni..., proste to, co je pro dite podstatne.

A jeste posledni: Tvuj pristup – to, ze “deti zkoumaji, co delat, kdyz je neco trapi”, se mi moc libi!…akorat musim rict, ze mate mimoradne vzornou dceru, poklona! To jeste vazne nikdy nezkusila brecet “jen tak”, tedy, ze jen chtela testovat, zda hned priletite a budete “resit problem”? Vetsina deti, co znam, to dela (obcas az casto). Vcetne te nasi mrnouskove:o) No a s tou naprostou poslusnosti…uz jsem svoje mineni Lide napsala – take si myslim, ze se to neslucuje s kreativitou, sebejistotou, vlastnim nazorem.

Mej se krasne,
L.