Přidat názor k článku Škoda rány, která padne vedle

Ahoj Lucko!
No, úplně od malička jsme tu bojácnost nepozorovali - protože pochopitelně jako batole byl všude s námi, případně babičkami. Ale když jsem s ním po třetím roce věku začla občas docházet do mateřského centra, tak už se bál, nechtěl si hrát ani sám, ani s cizími dětmi, jen se mnou. Od čtyřech let nastoupil na dopoledne do školky. Pravda je, že neprodělal žádné takové to hysterické období řevu, zvracení atd., jak některé děti mívají, ale taky se s dětmi nekamarádil. Nevím proč, kde byla chyba: nesporně je nesmělý a neví, jak začít. Taky se poněkud lišil, neb místo poklidného kecnutí si na koberec "měřil" místnost školky a hraje si na strojvedoucího, vlak a staniční rozhlas v jedné osobě, hlásil stanice vlaků - čímž velice dráždil dospělé osazenstvo školky (stěžovala si na něj ředitelka). Taky to možná trochu flákaly samotné učitelky - mám dojem, že mu měly trochu pomáhat, a ne ho kritizovat. A to neplatí jen o tom, že měl potíže se zkamaráděním, on byl taky dost pomalý se strojením, a podle tónu, kterým o tom se mnou ředitelka MŠ hovořila, bych si tipla, že místo psychické podpory, povzbuzení ho peskovaly, kritizovaly či hubovaly (taky ho jednou kvůli tomu údajně nechaly zavřeného ve školce v době, kdy ostatní šli na procházku; jen doufám, že tam s ním tehdy byla aspoň kuchařka...) - a taky velice lezl pedagogům MŠ na nervy tím, že nechtěl být sám s dětmi - všude běhal za učitelkou. - Kromě toho ho ve 4,5 letech postrašili nějací strarší kluci z MŠ, strčili ho k papírovému čertovi. Kluk se pak bál chodit do školky, kňoural, neustále chtěl ujišťovat, že "to bude dobrý"... Což se spravilo po několika měsících. Mezitím začal chodit dvakrát týdně do kroužků, zase - ve vzdáleném městě, kamarády si tam ale nenašel - a já musela být "nadosah", jinak bych ho tam asi ani nedostala. Pak bylo ještě jedno období strachu ze školky, v tom už měl psychosomatické potíže, a spravilo se to opět po několika měsících. -
Teď ve škole ten strach vlastně nezačal hned - kluk byl první měsíc docela v pohodě. Jenže mu tam děti nějak chvíli ubližovaly (nějaké facky, přibouchnuté dveře, strkání, škrcení) - a ačkoliv jsem to velice rázně řešila, s třídní uč., pak i s ředitelem, a ubližování po týdnu skončilo, syn se prostě dětí ve škole bojí - přesněji řečeno přestávek, vyučování je v pohodě.
- Byli jsme v PPP, tam řekli, že nemá trauma, takže se to musí udolat otužováním - pobytem mezi dětmi. Takže teď jsem začala nechávat syna v družině do půl třetí, uvidíme, co to udělá - nicméně nám psycholog řekl, že to bude trvat 2 až 3 měsíce. - Ale co s tím záchodem, to nevím, protože jsem se o tom dozvěděla až po návštěvě PPP...
Ufff, vymysleli jsme, že bychom mohli použít chytrou výchovu podle dr. Koeniga: tabulku, do níž učitelka na konci každého dne vyplní několika hieroglyfy, co dělal a co nedělal, a my udělíme buď pochvalu, nebo trest(-y). Taky nám kdosi navrhl některé činnosti prostě "nadrilovat", aby o nich nemusel přemýšlet, ale dělal je tak nějak automaticky (čímž myslím třeba to, že ráno zdrhá na toaletu a nemá nachystané pomůcky na lavici, takže několikrát za odpoledne ho nechat doma cvičně vyndat věci "na lavici").
Jo, není to legrace. Dneska jsem byla za ředitelem školy říct mu, že uvažujeme o přeložení na jinou školu (dojíždění asi půl hodiny vlakem + autobusem, který jezdí zhruba jednou za půl hodiny až hodinu). No, radost z toho neměl, páč jsme vesnice, bojuje o každého žáčka, a je teď docela reálná "śance", že překročí limit a škola bude zrušena (přičemž před 10 lety se tu pracně stavěla nástavba pro dosud chybějící druhý stupeň). Mimo jiné mi však pan ředitel řekl (a to přesto, že jsem paní učitelku hájila), že jaksi za to je holt učitelka přímo odpovědná, protože ona by prostě neměla připustit, aby se jí žáček "nudil" a měl čas přemýšlet třeba nad tím, jak unikat na WC apod. Jenže máme prostě smůlu - ona učí teprve třetí rok, a sám pan ředitel pravil, že takovéhle věci chtějí zkušenosti, že možná kdyby se jí to stalo za dalších šest let praxe, že by už si s naším synem věděla rady...
Ach bóže, musela jsem se dneska zajet odreagovat do města, už mi z toho trochu hrabe...
Díky za účast.
M.