Přidat odpověď

Měla jsem štěstí, že si potřeboval zachovat alespoň trochu slušnou tvář před okolím, a nepomstil se mi. Musela jsem vyhovět jeho požadavkům. Tvářila jsem se, jako že ano, opravdu mi nic neudělal. Vše jsem musela zbagatelizovat, jako že ano, já to přehnala, a nic se nestalo a neděje.

Jinak, jak jsem psala výše:Zahodila jsem svoji hrdost. Naštěstí mi nebránil v odchodu s dcerou, když jsem mu slíbila (a dodržela) že se neodstěhuju z města. Chovám se jak blbka, ale odměnou mi je, že už mě nechal žít, můžu být s dcerou, a mám práci....

Stále se ho bojím, jdu mu z cesty. Nemám žádné seběvědomí, žádnou sebeúctu, ale mám dceru a žijeme.........

Není to život, ponižuje mě kde se dá, ale zůstalo mi malinko přátel, kteří mě drží nad vodou, věděli co se u nás dělo a věří mi. A malá je zlatíčko, nemůžu mu ji nechat, aby ji zničil.