Přidat odpověď

hodně postupně, trvalo to pár let. od toho, že jsem vinu kladla sobě, přes to, že snad nejsem tak špatná a že svůj podíl má i manžel, přes několikeré pokusy vysvětlit mu, o co mi vlastně jde, což on ignoroval nebo shazoval ze stolu, případně obracel proti mně, až po okamžik poznání, že jeho určitě nezměním, že se bude stále chovat tak, jak se chová, a že mám dvě možnosti - buď se s tím smířit (měla jsem ale dost deprese a bez chuti do života) nebo od něj prostě odejít. měli jsme dceru ve věku 9 let, když jsem podávala žádost o rozvod, a že od něj chci odejít, jsem řešila zhruba od jejích 2 let. Stále jsem měla pochyby a hlavně jsem chtěla to nejlepší pro ni a tak jsem se v tom plácala a zmítala. tak ti přeju, ať se dobře rozhodneš, ať si uvědomíš, co ti to přináši nebo naopak bere atd. mnimochodem i když jsem mu donesla rozvodové papíry, teda návrhy na dohodnutý rozvod, tak je prostě strčil do poličky a dělal, že neexistují...