Přidat odpověď

Ahoj Tess, pár dní jsem tu nebyla, odpovídám a pročítám až teď. Děkuju za odpověď, i pro mě je hodně zajímavé číst, jak to je jinde.
Já se právě snažím Andu začleňovat, jak jen to jde. Máš pravdu, že povaha dělá hodně. Na druhou stranu ale právě snadno maskuje problémy, prostě se přidá ke skupince dětí a nikdo nepozná, jestli fakt rozumí hře, nebo prostě napodobuje a hraje si po svém.
Jinak ohl té úzkosti - připomněla jsi mi naše 4l dvojčata, ti takto reagují i na menší problém, spadne jim chleba u snídaně, pro ně je to problém. Oni vadu řeči nevykazují, jsem si jistá, že ji nemají, ale přesto jsou v mnoha věcech úzkostní, je to povahou. A možná i věkem.
Když tak o tom přemýšlím, tak u nás udělalo hodně moc to, že Anda má sourozence, takže byla nucena s nimi komunikovat a sžívat se. Ale nebylo to lehké, celé moje těhotenství prožárlila, myslím, že to prostě cítila. Když se narodili kluci, tak celý první den proplakala - prostě žárlila. A reagovala tak i na naše 4.dítě, a to jí bylo už 4,5l, ale prostě to bylo v ní. Myslím, že to je s dysfázkou spojené, ale zadařilo se ji přesvědčit, že se nemusí bát, a sourozence přijala, teď mají vztah moc hezký. Ono jí prostě nic jiného nezbylo. Já už jsem právě přemýšlela o tom, jestli jsme jí těmi sourozenci neublížili, tím, jak hodně žárlila. Ale usoudila jsem, že naopak, prostě se musela naučit s tím žít, a mít je ráda, když zjistila, že jí od nich žádná hrozba nehrozí.
JInak ano, práci to dá pořádnou, tím, že mám i děti bez dysfázky, vidím, jaký je to rozdíl. Oni ji paradoxně motivují k tomu, aby byla lepší, a je vidět, jak ji dohánějí. Ale tím, že to prostě nebereme jako závažné postižení, ale jako vývojový problém, tak se snažíme to brát tak, jak to je, a učíme se kdekoliv a kdykoliv, za pochodu, to nejčastěji. Prostě při mytí nádobí, při dámské jízdě, kterou děláváme, abychom byly bez chlapů, nebo při cestě na logopedii apod. To se mi celkem osvědčilo, protože i Anda se už sama ptala, jestli mluví špatně. Začíná si všímat, a já nechci, aby se vnímala tak, že je jiná, než ostatní děti, aby se tím sama nevyčleňovala. Takže jsem jí řekla, že se musí ještě hodně učit, aby mluvila jako velká, a proto chodíme na logopedii, což prostě vzala jako fakt.