Přidat odpověď

Já sem si vzpomněla, jak sem měla asi půl roku období, kdy mi moje práce připadala strašně marná (dělám ve službách). Trpěla sem hrozným světabolem, a přemýšlela o tom, jak bych to se životem udělala jinak. A jednou sem byla s bráchou na obědě, a konečně sem to řekla, že mě hrozně bolí, že sem se vydala špatným směrem, že sem měla být umělec, měla sem hrát na flétnu. Kdybych to v patnácti věděla, všechno by bylo jinak, vystudovala bych AMU a celej život bych hrála v orchestru. A hrozně, se mi chce brečet, že to tak není. Protože tohle sem chtěla dělat, tohle mělo mít smysl!
A úplně náhodou u toho stolu seděl chlápek, kterej hrál v orchestru. Opatrně se vmísil do toho našeho hovoru, a řekl mi, že orchestr se stejně rozpadl, a i kdyby ne, tak každej, kdo tam hrál, měl tak mizerný peníze, že musel mít mimo to ještě práci.
A během pár minut bylo vyřešeno. Tak hrozně mě to uklidnilo.
Možná prostě chceme jinou práci, lepší, něco kde budem oceněný, pochválený, která bude mít smysl, kde budem šťastný... ale možná prostě stačí vyhodit z hlavy ty ideály, přestat brečet a být vděčný za to, že stojíme na vlastních nohách, i když nejsme atomoví vědci a nevládnem padesáti lidem. To sem si z toho teda vzala já, a tímto končí nedělní chvilka poezie