Přidat odpověď

Asi před rokem jsem tady psala o našich sousedech. Čtyřčlenná rodina, tehdy asi osmiměsíční dvojčata a paní měla velký problém k nim v noci vstávat, takže jsme například od dvou do čtyř poslouchali dětský pláč. Bydlí nad námi, panelák, všechno je slyšet. Ano, věděli jsme, že se stěhujeme do paneláku, ano, předtím jsme bydleli jak v novostavbě tak paneláku, takže jsme věděli, že je normální slyšet třísknout dveře, popoběhnutí dětí, hádku..

Situace po roce je už ale neudržitelná. Dvojčata s oblibou tlačí židle před sebou. Na naši slušnou prosbu před půl rokem, jestli je problém židle podlepit nikdo nereagoval. Když jsme nahoře byli naposledy, chlap přiznal, že židle nijak ani neřešil, protože "oni je před sebou tlačí, jen když jdou z/do koupelny" (rozumněj asi 10x denně). Dělá to šílený randál, ale opravdu šílený. Což nás přesvědčuje v tom, že problém musí tkvít v jejich podlahách. Posledních pár měsíců vstávájí často v pět hodin ráno. Paní je vypustí z postýlek a začíná teror. Dostanou na hraní hrnce, kostičky, lítají po bytě a šíleně dupou, řvou, perou se, pláčou. Budí to muže, který vstává do práce, budí to mě (dost nevyspalá jsem z vlastní dcery), budí to i dceru. Přes den taky není nikdy klid, ale to jsem schopná (ač mě to rozčiluje) zkousnout.

Paní je to zjevně jedno. Úplně. Když tam v pět ráno jdeme, zda se můžou ztišit, vysměje se většinou do obličeje. Razí teorii, že ona má dvojčata a "přála by nám to zažít". Na otázku, zda se tedy kvůli tomu už nikdy nevyspíme není schopná odpovědět. Židle podlepili až po po půlroce proseb. Minule po mě řvala (když jsem ji slušně prosila o klid), že jsem psychicky narušená. Když jsem řekla, že si myslíme, že jsou špatně udělané podlahy, řekla "ano". Když jsem jí odpověděla, proč s tím tedy něco nedělají, když to ví - "Ale prosím vás, podlahy jsou v pořádku, já Vám jen na všechno kývu, abych od Vás měla konečně klid.". Mezitím tam byl několikrát i můj muž. Její chlap většinou nevylejzá, podle mě se za tu semetriku sám stydí. Stížnost na družstvo jsme psali. Nechali to 3 měsíce ležet (nevím proč), mělo se to řešit před 14 dny, ale na schůzi se to nestihlo, takže snad teď ve středu. Už jim volali, ať dorazí, chlap zeshora se vymluvil, že až do Vánoc "služebně mimo" - slýcháme ho, doma je.

Už nevíme jak dál. Prosby nepomáhají, slušnost taky ne. Ženská je drzá jak opičák a hlavně - je jí naprosto jedno, že obtěžuje okolí. Družstvo o tom ví, sám člen představenstva říkal, že mu přijde dost divný, že děti běhají po chodbě, řvou, vynesou si i hračky a matka si jen nechá otevřené dveře do bytu a huláká na ně třeba z gauče.

Dost to visí ve vzduchu, dost to doma řešíme, už jsem se tolik nabrečela.. už jsme se kvůli nim tolikrát pohádali.. a já už jsem po dnešku, kdy mi po páté ráno zabouchla před nosem, mírně zoufalá. Nevím jak dál. Mluvíme o stěhování. Opravdu nám nic jiného nezbývá než se odstěhovat? Nikdo s nimi nehne? Nikdo nebude řešit, že nad námi je pernamentní bordel? Že se nevyspíme? Že nemáme právo na relax? Na odpočinek? Že budí naše dítě i nás?

Ikdyž co si stěžuju, paní mi milostivě dala čas klidu "Přeci máte hodinu dopoledne a hodinu a půl odpoledne, to jsme venku. To vám fakt nestačí?". Ne, nestačí,.. fakt ne..

Napadá vás nějaké řešení? Nebo je to fakt tak zoufalé jak to vypadá? Prakticky si to stěhování představit neumím, máme hypotéku, družstevní byt, nevím jak bychom řešili prodej tohoto a koupi nového bytu, aby to nějak navazovalo, hlavně finančně.. Ale s nimi evidentně domluva není a nikdy nebude. A srážka s blbcem je hrozná věc...

Musela jsem se znovu registrovat, už sem chodím jen sporadicky.