Přidat odpověď

Fakt je to od dítěte. Já, co jsem měla jen toho prvního, tak bych klidně mohla být velice netolerantní, protože on byl úžasnej, mohla jsem ležet do osmi v pelechu, on se probudil v šest, vyfasoval mističku piškotů, ty si snědl a pak si v klidu hrál, stačilo ho jen lehounce monitorovat, byl zlatej. Druhej je občas schopnej v těch pět ráno vstávat a je šílenej, řve na nás, ať si jdeme hrát, lítá, hází věcma, vysypává hračky, prostě dělá bordel, je šílenej, ani snídaně to nezachrání. Naštěstí jsme vždycky bydleli v domech, které jsou silné zdi, protože s ním se nic dělat nedá. Dneska chápu, že některé děti se prostě ukočírovat nedají.