Každou kontrakci jsem si hodně prodýchávala a zahloubala se jakoby dovnitř za tím miminkem hledajícím cestu ven. A snažila jsem se všude uvolnit, abych mu nebránila v cestě. A docela mě to pomáhalo přenést se jinam a nemyslet na tu bolest, když jsem si představovala to mímo jak se tam dře!
U druhýho bylo teda hůř, protože byl vyvolávanej a kontrakce byla jaksi jedna spojená, nějak jsem neměla moc čas na oddech..ale naštěstí to trvalo jen 3 hodiny.
Nějak jsem neměla potřebu křičet, jen mě pak manžel ukazoval modráka na ruce, jak jsem mu ji při kontrakcích mačkala...ale o tom nic nevím