Přidat názor k článku Škoda rány, která padne vedle

Jano,

Nejak jsem nepochopila na co/proc (ziras)? Mozna by mi pomohl mensi kopanec v podobe blizsich informaci ci vysvetleni.

Tvuj predchozi prispevek (z 11.1.) jsem si precetla az ted, takze se vyjadrim k obema zaroven.

Jeste jednou, snad naposledy: mne je skutecne srdecne jedno, jestli nekdo sve deti uspava nebo pouzije “rvaci” metodu. Coz je mimochodem velice zjednoduseny pojem. Otazka – jak jinak bys tedy to, o cem se tu bavime, nazvala, kdyz ne metodou? Ja tedy zatim, pokud te to nebude prilis pohorsovat, budu nadale pouzivat slovo “metoda”, protoze me momentalne jine vhodne oznaceni nenapada.
Uz jsem to napsala a pro Tebe pisu znovu – kdyz vam funguje to, co delate vy a jste s tim spokojeni, proc to menit? Mne do toho vubec nic neni, to je vase vec. Pokud nemate problem s usinanim, tak je to jen dobre. Jen jsem napsalaSylve, aby tu metodu tolik nepodcenovala a snazila jsem se vysvetlic proc, tedy napsat muj nazor na vec.
Pises, ze “knih, ve kterých se píšou blafy vychází spousta”. Ano, souhlasim. Nikdo te ovsem nenuti, aby jsi ty “blafy” cetla nebo se podle nich ridila.
Par faktu pro zacatek:
- Dr. Eduardo Estivill (u nas MUDr.), je katalansky pediatr a neuropsycholog
- v soucasne dobe je sefem oddeleni poruch spanku na univerzitnim institutu Dexeus v Barcelone a take koordinuje praci dvou ruznych znamych nemocnic ve Spanelsku
Tim chci rici, ze to zrejme nebude zas az tak uplnej debil. Nicmene, mas pravdu - kdyz uz zminujes ten fasismus – treba zrovna Hitler byl svym zpusobem taky genius. Jen svoji genialitu vyuzival ponekud vysinutym zpusobem (aby si to nekdo nevykladal jinak – nejsem, nikdy jsem nebyla a nebudu Hitleruv fanousek, ani fasista; pouze uznavam fakta).
Zpet k tematu spani - poruchami spanku se Estivill zabyva celou svoji karieru; napsal uz jednu velice uspesnou knihu, ktera by se v prekladu nejspis jmenovala “Spi, detatko, spi” ( v soucasne dobe vychazi dalsi, o pohadkach a cteni pred spanim, o tom, jako deti aktivne zapojit do vypravenych pohadek). Kniha, o ktere se tu ted bavime, se v cestine jmenuje “Detska nespavost”. Jak uz nazev napovida, jedna se PREDEVSIM o pomoc rodicum, jejichz deti trpi nespavosti. Autor ji napsal proto, ze se na nej obracela spousta rodicu, jejichz deti mely problemy se spankem (evidentne nic, co by se vas tykalo).
Dalsi fakta k detske nespavosti:
- detskou nespavosti trpi 35% (!!!) deti (prokazatelne, nejsou to zadne “blafy”);
- nespavost ovlivnuje deti ve veku od 6ti mesicu do 5ti let veku;
- symptomy se projevuji od potizi usnout k pravidelnym castym probouzenim v noci;
- deti trpici nespavosti mivaji povrchni spanek, vykazuji znamky neklidnosti a jakykoliv ruch je vzbudi;
- deti se vzbudi az 15x za dobu spanku a neumi samy, spontanne a bez pomoci, opet dosahnout spanku.
A jeste cituji autora:
- “Behem prvniho roku zivota se deti uci ruznym navykum, hlavne navykum jist a spat.” Tady odpovim na tvuj opravneny dotaz – omlouvam se, ze jsem se vyjadrila nepresne (svadi k tomu preklad). EE totiz take pouziva slova “spat”, je tim vsak mysleno “dobre spat” (stejne jako “jist” v tomto pripade znamena “dobre jist”). Spanek je biologicka nutnost (stejne jako jidlo). Ovsem zalezi na tom JAK spime/jime (= dite jist musi, ale CO a JAK ho naucime jist, to uz je brano jako navyk, a je to na nas). Co se tyce spanku - EE doslova rika “Spat se take musi naucit.” (=dobre spat). Toto se ovsem vztahuje i na dospele, nejen na deti. Pristup zahrnuje tzv. “hygienu spanku”, coz jsou cinnosti/ritualy, ktere delame pred spanim a jsou pripravou naseho tela ke spanku, jehoz kvalita zavisi na tom, jak dodrzujeme tyto cinnosti/ritualy (napr. ukladani se ke spanku a vstavani ve stejnou dobu).
- “Je treba mit na mysli moznost nocnich mur – rodice ditete trpiciho nespavosti by meli rozlisit, zda se jedna pouze o spatny spaci navyk, nebo zda ma dite nocni mury.”;
- “Deti se mohou naucit spat samy, s rodici na gauci, ve sve posteli, nebo treba v posteli rodicu; pravidla vsak musi byt diktovana dospelymi.” (vsimni si, ze ani autor nas do niceho nenuti);
- “Je dulezite, aby dite citilo z nasi strany zajem, podporu a lasku a take to, ze neni se svym problemem samo.”
(Jeste stale si, Jano, myslis, ze se jedna o jakysi zpusob tyrani?)

Takze – EE proste rodicum, jejichz deti maji problemy se spankem nabizi metodu, jak situaci vyresit. Zaroven doporucuje (doporucuje!) moznym problemum s nespavosti predejit tim, ze dite naucime “dobre spat” jiz v dobe, kdy si dite osvojuje dulezite navyky (tj. v prubehu prvniho roku zivota). N anas, rodicich, uz pak je, zda se rozhodneme metodou ridit ci ne.
Jeste jeden fakt, ktery nelze opomenout – a to, ze metoda dr. Estivilla byla uspesna v 96% pripadu, kdy se aplikovala. Tj. prokazatelne nefunguje na vsechny deti. Ano, souhlasim s tebou, a souhlasil by nejspis i autor, ze kazde dite je jine; ale to, ze autor vytycil urcite casove intervaly pro navstevy detskeho pokoje, ma urcite sve vedecke a vyzkumne opodstatneni. Coz prokazuje fakt, ze metoda funguje u tak vysokeho procenta deti. Ne, funguje neni dobre slovo – metoda POMAHA vysokemu procentu deti. Tim zaroven pomaha i vysokemu procentu rodicu (a to nejen z hlediska EE, ktery rika, ze rodice se v pripade existence takovychto problemu citi vinni). Cimz se dostavam k tve poznamce, ze ne vse, co funguje, ma blahodarne ucinky (tedy, pises “nasledky”). Ano, opet mas pravdu (fasismus taky chvili “fungoval”, ale rozhodne nemel “blahodarne nasledky”). Bavime se zde vsak o teto konkretni situaci. Takze “blahodarne nasledky” v teto konkretni situaci spocivaji v tom, ze dite (a zaroven i rodice) vyresi problem k oboustrannemu prospechu. Co muze byt blahodarnejsi? Ovsem, pokud problem neexistuje (vase deti problemy se spanim nemaji), tak prece neni treba nic resit!
Take pises, ze “naprosto chápu vyčerpanou maminku, která dítě nechá u sebe v posteli brečet, protože už jednoduše nemá sílu ho nějak tišit, nebo vidí, že trošku větší dítě ji evidentně zkouší, řádí v době, kdy už je prostě potřeba jít spát s ohledem na ostatní členy rodiny a tudíž si ho přestane všímat, aby se uklidnilo. Dítě pozná, kdy maminka už nemůže nebo má jiný důležitý důvod a kdy se rozhodla "vychovávat"”. Zatim se vyjadrim ke druhe casti vety, k prvni pozdeji: Male dite nepozna, jestli maminka nemuze, nebo ma jiny dulezity duvod (nebo se rozhodla “vychovavat”). Pozna jen to, ze se mu maminka nevenuje, nebo uplne nevenuje. Dusledek je naprosto stejny – nechape PROC!?! A proto place; jinak svou nespokojenost nebo nesouhlas totiz jeste vyjadrit neumi.
V zadnem pripade ani ja, ani autor(i) “rvaci” metody nikoho do niceho nenutime. Jak jsem napsala Mirce: Odborniky na sve deti jsme jen my sami (=rodice). Proc to tu tedy vsechno pisu? Protoze mam pocit, ze ty (i dalsi odpurkyne “rvaci” metody) jaksi opomijeji fakt, ze i tahle mince ma dve strany. Taky proto, ze kdyz uz nase rodicovska odbornost neni dostatecna a nevime si rady, obracime se na jine odborniky, kteri maji casto odlisne nazory nez my a i jejich pristupy a rady se casto mezi sebou lisi. Je opet jen na nas, jakou cestu zvolime. Ovsem tobe i nekterym ostatnim se zda jaksi zatezko svoji “neodbornost” priznat. Prece ale neni vubec zadna ostuda, kdyz se s problemem, se kterym si nevite rady, obratite na nekoho jineho, kdo vam muze poskytnout ucinnou radu!!! Myslim si, ze je naopak vylozena hloupost v takovem pripade o radu nepozadat nebo ji nevyhledat.
Tim, ze pisu, “predstavte si” bych tedy rada privedla tebe i ostatni maminky k zamysleni nad tim, jak byste jednaly, kdybyste byly v jine situaci, nez jste ted (zadne problemy se spanim nemate).
Pokud si shrneme vsechna uvedena fakta, tak nam vyjde, ze kazde treti dite trpi nespavosti. To znamena, ze pokud ma clovek tri deti, je dost realna sance toho, ze jedno z nich bude mit problem se spankem (nebo treba zadne, nebo dve…). Ted se vratim k prvni casti tve vety, ze” naprosto chápu vyčerpanou maminku, která dítě nechá u sebe v posteli brečet, protože už jednoduše nemá sílu ho nějak tišit, nebo vidí, že trošku větší dítě ji evidentně zkouší, řádí v době, kdy už je prostě potřeba jít spát s ohledem na ostatní členy rodiny a tudíž si ho přestane všímat, aby se uklidnilo.” Kdyz pominu fakt, ze kdyz uz dite breci a nehodlas nebo nemas silu jej nijak utisit, tak je uplne jedno, jestli nechas dite brecet ve tve nebo v jeho posteli (pouha tva pritomnost dite uklidni jen v pripade, ze citi nejakou “odezvu” z tve strany).., tak se dostanu k hlavnimu: opet se omlouvam za nepresne vyjadreni - ten priklad s vice detmi. Napsala jsem abyste si predstavily situaci me svagrove….a pak, ze “mame treba dvojcata nebo trojcata a mely bychom je vsechny uspavat, to by byl “zahul”. (vsimni si, ze jsem pouzila “mame”, ne “maTE”). Zrovna ty, Jano, mas deti 17 mesicu od sebe. Tudiz zrejme usinaji v podobnou hodinu (pises, ze lezi spolu v posteli a uspavate je spolecne). Pokud ma ale nekdo deti s vetsim odstupem, jako treba jiz zminena moje svagrova, tak je to drobet slozitejsi – ony totiz ve stejnou dobu neusinaji. Myslim tim opravdu “usinat”, ne “chodit do postele” (chodit do postele mohou ve stejnou dobu, ale usinat ve stejnou dobu nebudou – proste proto, ze sestilete dite potrebuje o neco min spanku nez dvoulete). Takze tim rusenim jsem nemyslela jen plac; vase deti nebreci, nemaji proc; ani nase dite nebreci, take nema proc - kdyz nasi malou ulozime do postele a rekneme ji dobrou noc, tak nam rekne svoje “aoooj”, usmeje se a zamava nam. Pak se otoci na bok a usne (nekdy si jeste chvilku povida). Nicmene, ten plac byl jen priklad (opravdu jsem se hodne blbe vyjadrila!), mela jsem spise napsat “dozadovani se pozornosti”, cimz nemusi vzdy byt plac.. Take jsem mela na mysli i vyruseni souvisejici s tim, ze starsi deti si treba jeste hraji, kdyz nejmladsi spi (neboli tvoje “trošku větší dítě ji (maminku) evidentně zkouší, řádí v době, kdy už je prostě potřeba jít spát s ohledem na ostatní členy rodiny”); nebo se vstavanim nespaveho ditete v noci, pricemz jedno dite treba probudi ty ostatni. Nejstarsi syn me svagrove bohuzel trpel onou detskou nespavosti a svagrovci se tudiz rozhodli pro metodu doporucenou EE. U dalsich dvou deti ji pouzili “preventivne”, tedy v prvnim roce veku, kdy se dite uci navykum. Z prosteho duvodu – chteli, aby jejich deti dobre spaly (a oni taky). Mozna se to ze strany rodicu zda trochu sobecke, ale v konecnem dusledku tomu tak neni – je dokazano, ze odpocinuty (vyspaly) rodic ma mnnohem vice trpelivosti a chuti se diteti venovat, a take mu dokaze predat mnohem vice , nez rodic, ktery je neodpocinuty (nevyspaly).
Tak, ted si predstav nasledujici situaci:
(ano, opet te “nutim” k zamysleni, co bys delala na druhe strane reky – ono totiz to “predstaveni si” situace jine strany je klicem k pochopeni a toleranci)
Jedno (jen jedno!) z tvych deti trpi detskou nespavosti (je jedno, zda mas deti s ruznym vekovym odstupem nebo vicercata). Tj. nemuze usnout a budi se v noci. Zajdeme do extremu (na zaklade faktu) – dite vecer uspis. Je jedno, jak dlouho to trva – treba jen 3 minuty. Dite spi 12 hod. Behem teto doby se probudi az 15x, tzn. kazdych 48 minut (zakonite - pokud spi kratsi dobu, vychazi to jeste casteji)! Samo spontanne znovu usnout nedokaze. To znamena, ze musis ty nebo manzel (nebo babicky, teticky) vstat a jit dite uspat. Prinejlepsim musis uspat jen jedno dite, prinejhorsim dite dozadujici se uspani vzbudi sveho/sve sourozence a pokud ani ti sourozenci neumi usnout (ne ze by trpeli nespavosti, ale ze jsou zvykli na to, nechat se od nekoho uspat), tak musis uspat vsechny. Ne kazdy muze mit deti v oddelenych mistnostech tak, aby se navzajem neslysely nebo nerusily. Tak si predstav, ze bys v noci kazdou zhruba hodinu vstavala a uspavala jedno az nekolik deti. Jak dlouho tohle clovek muze vydrzet, nez naprosto vycerpa sve fyzicke i psychicke sily? Dovoluji si citovat jeden nedavny prispevek z jine diskuse (6.1. 2005 - kopiruji cely prispevek): “V češtině se kniha jmenuje Dětská nespavost. I my se podle ní svého času řídili a zafungovalo. Dostala jsem se k ní náhodou v Globusu, když mi padla do oka. Tehdy jsem si říkala, že je to má poslední záchrana, protože uspávání tak dvě hodiny a v noci každou hodiny a půl vzhůru.”
A co jsem tedy myslela tim, ze “tu jednou nebudem” – souvisi s tim, ze to, co delame, povazujeme za dobre pro nase deti, pro jejich budoucnost a samostatnost (koneckoncu, myslim, ze se vsichni snazime sve deti vychovavat tak, aby byly samostatne a dokazaly se o sebe postarat). Je to treba zrovna skutecnost, ze my, nebo babicky ci teticky, uz “nebudeme moci nebo budeme mit jiny dulezity duvod” (ano, ted cituji tebe!). V tom pripade nastane jisty rozdil – tvoje/vase dite/deti se budou dozadovat uspani od vas/babicek/teticek a nejspis u toho budou plakat; a protoze dotycny “uspavac” (at uz jeto rodic ci jiny pribuzny) uz “nemuze nebo ma jiny dulezity duvod” budou treba plakat dal (to jsi napsala ty sama, jen trochu jinak – viz citace vyse). Moje/nase deti brecet naopak v tomto pripade nebudou, protoze umi bez problemu spanku dosahnout samy, bez pomoci nasi ci nekoho jineho. Nemyslis, ze to tedy stoji za zamysleni? Ty sama pises, jako poznamku pod carou, ze, znovu cituji :” naprosto chápu vyčerpanou maminku, která dítě nechá u sebe v posteli brečet, protože už jednoduše nemá sílu ho nějak tišit…”. Pokud to SKUTECNE chapes, tak bys teoreticky mela pochopit i to, co se tu snazim rict – ze ke stadiu “vycerpana maminka nemajici silu utisit sve dite” vubec nemusi dojit! V nasem pripade – zjednodusim jej a pominu moznosti nemoci, rostoucich zubu apod. - tu na jedne strane stoji maminka, ktera sve dite nauci dobre spat, muze se tudiz sama vyspat, a neni vycerpana. Na druhe strane mame maminku, ktera je z nejakeho duvodu vycerpana tak, ze nema silu dite utisit. V prvnim pripade dite place, ale ve druhem take!
Zrovna tak jako u jinych veci v zivote – pokud jsou deti zvykle na to, ze je rodice v pripade problemu ci prusvihu vzdy zachrani neboli, ze jim “stoji za zadkem” a nenechaji je “sednout si na jehelnicek”, nikdy se nenauci byt samostatne. Nebo ne – nikdy – ale mnohem pozdeji a hodne pozvolna. POZOR, ted nemyslim to, ze by deti nemely mit pocit, ze je rodice nepodpori, nebo ze nemaji kam se obratit!!! Naopak, deti by tuhle jistotu mit bezpodminecne mely! (EE to mimo jine uvadi i v pripade toho spanku, jak jsem zminila vyse). Jenze to je opet na nas, rodicich, protoze jsme jaksi “zkusenejsi” nez nase deti. Ty zde pises, ze neni “potřeba" nechat je brečet "pro jejich dobro, budoucnost a samostatnost"”. Fajn, opet je to na vas. Napada me tu ted jedno prirovnani – nekteri rodice nechaji radeji sve dite trochu “spalit”. Treba, kdyz neco dela spatne, dela neco, co by nemelo a nenecha si to od nich jako od zkusenejsich vysvetlit; proste kdyz uz nevidi jinou moznost – dite je “hluche” (napr. puberta). Takze nekteri rodice voli cestu “spaleni se”, aby se dite poucilo a lepe si pro priste zapamatovalo, ze se to nedela/neni to spravne apod. (tyka se spise starsich deti). Neboli – “Chybami se clovek uci” anebo, chces-li, “nevstoupis dvakrat do stejne reky”. Tihle rodice vychazi z toho, ze pak je mnohem mensi pravdepodobnost, ze dite udela bud neco podobneho, ale casto mnohem horsiho, s horsimi dusledky.
Takze na zaver, aby se mi z toho meho “romanu” nevytratila pointa: nikdo te/vas nenuti, abys(te) pouzila/-i/-y nebo uznala/-i/-y za svou “rvaci” metodu. Ale myslim, ze neni spravne tu druhou stranu mince prehlizet nebo odsuzovat. Zatim vam pada hlava, ale co kdyby vam jednou padl orel…?

Jeste z jineho soudku – zajimal by me tvuj nazor na to, co jsi nacala – ze poslusnost souvisi s kreativitou. Nevim, jestli jsi to cetla zpet – vzniklo to proto, ze se Lida nepresne vyjadrila (jako se to treba mnohokrat stava me i jinym) a nakonec se do toho trosku zamotala (jak sama priznala), kdyz napsala, ze od svych deti nevyzaduje jen naprostou poslusnost, ale predevsim je vychovava ke kreativite, socialni asimilaci….ja a jeste nekdo upozornil na to, ze “naprosta poslusnost” nejde dohromady s tim ostatnim. Lida pak napsala, ze nemyslela “naprostou” poslusnost, ale poslusnost. Pises, ze podle tebe poslusnost souvisi s kreativitou.; a taky ze by to bylo na dlouhou diskusi; me by zajimalo, co si pod tim predstavujes (klidne si muzeme zalozit novou diskusi…).

Lucie