Přidat názor k článku Škoda rány, která padne vedle

Jano, na konci svého příspěvku pokládáš nějaké otázky, já ti na ně zkusím odpovědět.
Vyřvání jsem aplikovala na své starší dítě. Nebylo to "vyřvání EE", bylo torhcu jinak.
Co se týče náročnějších dětí - no, moje starší dcera náročnější jednoznačně byla, alespoň ve velmi raném věku, kdy jsem ji musela zhruba od 6 ráno nonstop nosit do 11 večer, kdy usínala (podotýkám, že v noci tehdy spala dobře, mluvím o věku prvních dvou tří měsíců). Tehdy ještě šátky nebyly a kv klokance se jí nelíbilo. Nesnášela klid, takže jsem ji nosila na rukou a drncala a houpala (a každý večer chcípala). To mi ale vnitřně problém nedělalo, u tak malého dítěte nezbývá než na pláč ihned reagovat, aby se necítilo samo a bezmocné, to je jasný.
K vyřvání jsem přistoupila cca v 10 měsících. Přecházely tomu dva měsíce zhoršujícího se spaní. Začlo to zuby, při jejichž prořezávání si dcera zvykla se v noci tak 5x vzbudit a nechat se ukolíbat, ale pak už byly zuby prořezané a ona pokračovala (ostatně v tomhle věku už poznáš, jestli brečí bolestí, strachy nebo něčím jiným). postupně jsme dospěly k probuzení 20x za jednu noc. Ze mě byla zombie. Manžel se při své časově i na soustředění náročné práci moc zapojovat nemohl, a zvlášť když časem se stalo jediným způsobem uspání prso (20x za jednu noc). Když už jsem za dne opravdu spala s otevřenýma očima a dělala kraviny a vstupovala pod jedoucí auta a připalovala si ruce při vaření, rozhodla jsem se něco s tím udělat.
Při každém jejím probuzení jsem ji vzala, pochovala, slovně utišila a vátila do postýlky. Vedle té postýlky jsem měla svou postel, dcera mě celou dobu viděla. Nechala jsem ji řvát do usnutí (poprvé přes hodinu), při dalším probuzení znova vzít, uklidnit, vrátit, nechat....první noc byla náročná, druhou noc už to bylo clekm dobrý, takže třetí noc už jsem ji ani nezvedala, jen zavolala, že jsem tu a ať hezky spinká. Od té třetí noci už nikdy (kromě nemoci nebo jiné výrazné zátěže) nebylo víc než jedno probuzení za noc. A co se týče psychických následků, z mimina, které bylo (stejně jako já) nevyspalé, nefungující a mrzuté, se během těch tří nocí znovu stalo usměvavé energické sluníčko.

Mám i druhou dceru. Ta byla odmala schopná usnout sama v postýlce, v kočáře, kdekoli. Chvíli kňourla a odpadla. Ani v tom třičtvrtě roce, kdy se to obvykle se spaním u dětí zhorší,to s ní nebylo dramatické, takže jsem nic neřešila, nevyřvávali jsme, normálně jsem si ji párkrát vzala k sobě do postele a celkem brzo si nechala vysvětlit, že v její postýlce se spí líp.

Ještě dodatek k té starší, měla nějaký dorbný neurologický problém, cvičili jsme Vojtu, zvýšeně dráždivá byla prý i proto, nevím. Temperamentově je dodnes jiná než její mladší séra. Ale při tom "vyřvání" řvala vzteky, že ji neberu k sobě. Ne bolestí ani strachy. Jak říkám, v tomhle vysoké věku to už poznáš.

I já si myslím, že 4 měsíce jsou z psychologických důvodů brzo a že by mělo nejdřív pominout období separační úzkosti v těch 8, než člověk začne něco takového dělat, ale opravdu jsem sinevšimla žádného poškození.
Uf, to je román.

Tak nevím, týrám ty děti nebo ne?