Přidat odpověď

možná je to i tím, že se dětem přespříliš věnujeme. Neumí se zabavit, neustále vyžadují podněty z okolí, čím dál silnější.
Na vývojovce nám dával přednášejí za příklad třeba to, jak se nosí miminka čelem dopředu s nemožností uhnout, otupí vůči podnětům a pak k aktivaci potřebují silnější podnět. To samé s hračkama - příliš mnoho hraček kolem malého dítěte způsobí, že dítě je zahlcené a nehraje si samo s ničím, vyžaduje pomoc dospělého. Příliš stimulující prostředí působí, že mozek je zahlcen a "padá" a ve výsledku nezvládne v procesu učení soustředit se na jeden podnět po určitou - stále delší - dobu.
Třeba si představte barevný koberec s obrázky, na něm poházené hračky. Miminko a batole nemá příliš šanci se zaměřit na JEDEN podnět a prozkoumat ho, protože je toho kolem něj TOLIK.
Podobné to je i u větších batolat a dětí - když nemají hračky roztříděné a dostupné, nedokáží si vybrat, zase se nenaučí soustředěné hře.

Takže mnoho věcí je zcela jistě vrozených, ale hodně tomu přidáváme i prostředím a svým hyperprotektivním zahlcujícím přístupem k dětem. Do 2 let není ukončený vývoj CNS - a jako rodiče bychom to měli brát v potaz a k dětem tak přistupovat. Včetně toho, že bychom si měli rozmyslet očkování, které by mohlo vývoj CNS ohrozit.