Přidat odpověď

Zajímalo by mě, jak my, kdo jsme hledali praci, jsme ji nakonec našli.A kolikrát jste šlapli velde( já jsem byla 3 dny ve fabrice, odešla jsem, pak jsem tyden myla nadobí, při tom odbíhala na pohovory, odešla jsem do nynější práce) Tu práci co mám ted jsem dostala na doporučení jedné známé, co jsem poznala ale dva dny před tím.
Říkala mi kámoška, že ona za půl roku byla jen na 2 pohovorech. Že ji jinam nepozvali. To mě přijde divné. Já jsem byla za 3 měsice na 8 pohovorech.

Když čtu jaky jsou poradniky na práci v tovarně, kterou jsem odmitla,( jinde) skoro se stydím, že tady jsou holky co by po tom skočily a já jsem se ofrnovala,že to přece nebudu delat..

V žádným případě mi nejde o to, se nějak vytahovat, ale za ty dva měsice, co jsem v nové práci, jsem viděla nekolik žadatelů o práci a většinou je to děs. Místo pozdravu zahuhlání,nebo vůbec nic. Pak vyštěkli-je tu vedouci? Když jsem řekla, není , je na obědě, počkejte chvíli prosím, řekli kysele, ale já nemám čas. No a představa, jak takovýhle člověk komunikuje se zákazníkama je příšerná.Nikdo z těch lidí tam vedoucí nenechal životopis, neměli ho sebou. Odešli bez pozdravu.

Stálo by za to možná udělat nějaké ,,desatero,, pro uchazeče o práci.Typu,před vstupem do kanceláře nežvykáme, pozdravíme i eventuální budouci kolegy..nechvátáme na autobus..
Protože kámoška už je z toho špatná, děti má dospělé, práci by potřebovala, ale nemůže vubec nic najít. Dokud jsem hledala praci já, trochu jsem to tajila, kde a co a ted když práci mám už nemám motivaci prijídět veby a chodit po městě a koukat na cedule přijmeme.To je ale román