Přidat názor k článku Škoda rány, která padne vedle

Sice tady bylo o tzv. "řvací metodě" napsáno vlastně všechno...ale připojím se.
Připadá mi to stejné jako debata "plácaček" a "neplácaček"...ale pravda ja (jako ostatně vždy) někde uprostřed.
Když se mi narodilo dítě, ani ve snu by mě nenapadlo, že budu někdy muset řešit problémy se spánkem. A už nikdy bych ho nenechala vyřvat, to byla brutalita v mých očích nejvyšší...:)
Když ale bylo malému něco kolem roku, uvědomila jsem si, že nedokáže sám usnout...a že trávíme spoustu času kolébáním a následných chozením po špičkách, nočním vstáváním. Začala jsem se zajímat o problémy dětského spánku a mezi jinými zdroji narazila na dost zajímavou knížku psanou psychologem, otcem tří dětí a specialistou na dětský spánek v jednom. Bylo to docela fascinující čtení a já jsem zkusila se řídit několika radami. Ne, že bych brutálně nechala dítě řvát, ale začala jsem ho dávat do postýlky samotného a vracela se k němu...někdo to tu už popisoval. Pláč trval první den asi deset minut, druhý už jenom dvě minuty. Asi jsme měli štěstí...:)))
Od té doby malý spí sám celou noc, a hlavně...dokáže se sám uspat.
V knize byly také dost zajímavé rady týkající se spánku přes den. Nebudu se tu rozepisovat, to by bylo na dlouho...ale musím říct, že poté, co se syn naučil sám spát, je to jako by nám někdo vyměnil dítě. Lépe jí, je celkově veselejší...a my, rodiče taky, protože většinu nocí malého uložíme v sedm večer a nevíme o něm až do osmi do rána...:)))