Přidat odpověď

Markét, máš pravdu. Ale kolikrát jsem byla v situaci, kdy musím přejít silnici např. tlačím dvojkočár s ročními dvojčaty a 3leťák se sekne a nejde dál. Nejde prostě starší dítě čapnout a nést, což bych udělala v případě, kdybych kočár neměla/byl se mnou někdo jiný. Takže jsem v té chvíli asi selhala, ale na dítě jsem zařvala, dala jednu na zadek, dítě zjistilo, že takto opravdu ne, a šlo se dál. Holt toto fungovalo, v té chvíli to bylo nejefektivnější řešení.
Další příklad (už jsem ho tu psala) - kojím půlroční dvojčata (kojím naráz), a 2,5leťák se rozhodne lézt na linku, kde jsou v dosahu nože apod. Moje upozornění nereflektuje, předcházení situaci nefunguje (čtení knížky, pouštění pohádky,...), leze naschvál (chce pozornost, kterou věnuji co můžu). Moje řešení - opět vím, že špatné, ale jinak nelze - kojence odpojím (stereo řev), dítě sundám a lupnu jednu na zadek, opět kojence připojím.
Později jsme zjistili, že to vztekající se dítě má poruchu komunikace, spoustu věcí nám nerozumí, takže vysvětlování prostě nemá smysl. Ubezpečovala se o naší lásce holt jinak, než bychom si představovali a než na co jsme byli připraveni. Na to plácání pyšná nejsem, ale ve spoustě případů to fungovalo daleko efektivněji a myslím, že srozumitelněji pro dítě, než vysvětlování, odvádění pozornosti apod.