Přidat názor k článku Škoda rány, která padne vedle

Monty, samozřejmě že to je mírné zjednodušení. Mnozí lidé by se taky vešli pod tu "drzost", čímž jsem nemyslela nic hanlivého, prostě spíš sebevědomí. Sebevědomí, které člověku dovolí jít za určitým cílem, taky odvahu a spoustu energie. Konkrétně já jsem třeba dost nespokojená s tím, že mě naši dali na ekonomku, a přitom mně to nic neříká - ani účetnictví, ani jazyky, ani burzy, prostě nic. Rodiče omlouvá fakt, že tehdy byla jiná doba, byly velké účtárny, kde by se nějaká průměrná (či spíše dnes podprůměrná) šedá myška schovala: dělala bych si svou práci, která by mě nebavila, ale celkem nic bych neriskovala. Dneska už taková ženská od fochu musí mít v malíku všechno, počínaje evidencí majetku přes fakturaci, účetnictví, základy práva, statistiku, někdy burzu až ke mzdovému účetnictví - a navrch ještě ovládat internet a Excel a k tomu jazyky. No, a takovej borec nejsem - a tak nemám uplatnění. Mohla bych se vypracovat - kdybych strávila denně hodiny samostudiem - a to i při zaměstnání. Domácnost, děti i manžel by museli stranou. A to se mi nechce udělat - jestliže mám notabene k té práci skoro odpor. Takže jako základní podmínku úspěchu vidím to, aby - když už člověk musí pro to své zaměstnání něco obětovat - aby ho ta práce bavila, zajímala, anebo aspoň neobtěžovala. A to už je o odvaze, drzosti - jít za něčím, na co nemám školu - při dítěti, které mě potřebuje. Při chudobě, která mi nedovolí si "vyskakovat" a platit jeden kurz za druhým a zkoušet jeden koníček za druhým - co by se uchytilo. A já tuhle drzost, odvahu, sebevědomí nemám - mimo jiné i díky ne zcela optimální výchově, která na pěstování sebevědomí rozhodně nehleděla.
- Ano. Udělala jsem první krok. Poté, co jsem zamítla fotografování, které se dost prodraží, psaní, na které bych potřebovala větší dávku optimismu (mám sklon k pesimismu a léčím se na depresi - a to není zrovna dobrej základ na psaní pohádek, ke kterému jsem se chtěla uchýlit), vymýšlení her pro děti (poté, co mi jednu hru zamítli v Dinu) jsem se "vrhla" na knihovnictví. Mám objednaný kurz v Praze za třiapůl tisíce (půjčila tchýně), ve městě se bude rozšiřovat knihovna - kojím se nadějí, že by se tam mohlo jedno místečko najít, aspoň pro začátek v šatně... Jenže ani celej kurz se vším všady mi to místo nezajistí. To by zajistily nejlíp známosti - a ty já nemám...
- Vrátím se k penězům. Vím moc dobře, že peníze nejsou všechno. Stokrát radši budu chudá, hlavně když mám naději na to, že se nám třeba podaří dobře vychovat syna, a když to stále vypadá, že mě manžel má rád, i když z toho tady občas mírně cvokatíme. To mi žádné peníze nedají.
- Ale na druhou stranu, když máš místo pestré palety ovoce, zeleniny, kvalitního masa a mléčných výrobků baštit rohlíky se šunkou anebo chleba s jablky, to taky není žádná sláva (zatím se tak neděje, ale vzhledem k tomu, že se patrně schyluje k tomu, že dáme syna do ZŠ vzdálené 15 km, protože místní nám tak nějak nesedne, tak nám to docela reálně hrozí...). A když místo televize a jiných domácích "činností" upřednostňujeme divadla, koncerty, kina, knížky a výstavy - tak to taky není moc příjemné být úplně na dně...
No nic. K těm kráskám a manželům. Chápu, že inteligentní žena by si připadala podceňovaná, kdyby její osud závisel na tvářičce. Jenže holka, odborníci na zaměstnanost se shodují, že o přijetí do pracovního poměru rozhoduje prvních cca 20 vteřin setkání s uchazečem. No neříkej mi, že za 20 vteřin se dá rozeznat inteligence a znalosti. Pochopitelně že rozhoduje (je-li tato teze pravdivá) VZHLED: tvář, úpravnost, oblečení, postavení těla, nonverbální komunikace apod.
Pro ženu jako já, která má (snad) hezčí duši než tělo, to není moc povzbudivé. Obzvlášť když eventuální práce na vzhledu by zase a opět stála peníze...
Čau, a měj se co nejlíp. Ať je manžel zdráv a Ty též. Život je i tak hezkej.
M.