Přidat odpověď

Píšu pod jinou identitou.
První dítko láska neskutečná už od první myšlenky na něj (takže sotva jediná mateční buňka, žádný shluk buněk). Druhé dítko počato ne-plánovaně, velmi rychle po porodu. Když jsem viděla //, myslela jsem, že si to asi půjdu hodit nebo aspoň jak z toho vycouvat. MM ale nadšen, takže přerušení nepřipadalo v úvahu. První měsíce jsem doslova padala únavou, navíc jsme se stěhovali. Jenže pak přišla rána v podobě hrozícího potratu a v tu chvíli se ve mně něco zlomilo a já se začala o miminko bát a navíc jsem se na něj těšila.
Druhý odmítavý postoj přišel při porodu. Moje tělo ani mysl podvědomě nespolupracovalo, byla jsem otrávená, rodit se mi nechtělo. Vadil mi tam MM. Nechtěla jsem ho tam, ale nemohla (neuměla, nechtěla) mu říct, aby šel pryč. Novorozeneček nebyl moc pěkný, omačkaný, opatlaný, od krve, oči oteklé, promodralý, oproti tomu bylo první miminko andílek jak malovaný. Naštěstí chvíli po porodu MM odjel za prvorozeným dítětem a já zůstala na sále sama se svým miminkem (sestra i doktor byli vedle v dosahu). A teprve o samotě se začala probouzet moje láska k dítěti, zpočátku jen velmi vlažná. Práce a starostí ne mě čekalo hodně, druhé miminko zezačátku velmi nenáročné, sice proběhlo pár i vážnějších onemocnění a problémů, ale můj vztah k němu nebyl moc vřelý.
Všechno se změnilo, když jsem s ním byla letos v létě v nemocnici, tam jsme si konečně (po třech letech) našli k sobě cestu.