Přidat odpověď

Osobně mám podobný zážitek po "drsném" porodu, ale krátkodobý. Dítě bylo chtěné (druhé), ale čas moc nebyl abych to řešila, jako s první dcerou. Přesto jsem tak nějak věděla, že tam je to naše mimi. Porod nebyl dobrý a po něm když mi syna přinesly, tak jsem tak nějak rutinně zaopatřila jeho a dala ho zase na sesternu.. Prostě jsem ani neměla moc zájem, taková ta euforie, která byla u dcery se nekonala a dokonce jsem se přistihla, že je mi jedno, že se o něj stará někdo jiný. Zlomilo se to asi 3. nebo 4. den, ale už vlastně nevím proč, jak.. Pak jsme spali do konce pobytu v nemocnici spolu celou noc v posteli, chovala jsem ho, co to šlo. On je mimořádně pohodové miminko. Obě děti mám velmi tulící, takže v tomto envidím rozdíl, jen mi přijde, že dcera se v roce a půl začala postupně trošku osamostatňovat, syn bude maman dlouho, ale souvislost s tím nevidím, všechny druhé děti, které mám v okolí jsou více chovací než ty první..
Pocitově bych teď řekla, že dcera je trošku znevýhodněná, ale je to i tím, že je syn prostě mladší, a "co je malé to je milé" a on na to hřeší.