Přidat odpověď

Tak já měla oboje prarodiče hidně daleko. Tchánovce 200 km (ale těm bych děti nesvěřila do doby soběstašnosti a tchánovci by ani nechtěli se starat) a moje rodiče 300 km. Ti by se i starali a párkrát se i postarali... Když jsem měla třeba plánovanou operaci, odvezla jsem jim tam malou (v té době 4 r.), velká měla už 13, takže byla soběstačná i s docházkou do školy a kroužků.
Je fakt, že jsou holky od sebe hodně roků, s první jsem byla 3 roky doma a pak jsem začala podnikat. Byly takové šílené situace, že měla 3,5 roku, omarodila, dostala ATB a byla celé hodiny sama doma... Ale ona byla srtašně vzorné dítě, k postali dostala termosku s čajem, kazeťák a pohádky na kazetách, desku s Legem a hrála si klidně v tý posteli....
Když byla mladší malá, tak jsem stále podnikala, takže od mimina vyrůstala v krámu pod mým dohladem. Občas jsem dávala dítě na nočník mezi obsluhováním zákazníků . A pak se o ni často starala ta starší. V 10 - 11 letech vyla třeba v sobotu doma, pečovala o 2 letou sestru a uvařila oběd....
Přežili jsme to, ale mám pocit, že byly holky o leccos ošizené. O něco, co jim nikdy už nevynahradím. Společné dovolené přeba neznaly. Buď s nimi jel tatínek a já fungovala ve firmě, nebo jsem jela já a manžel mne zastoupil.
KDYBYCH MOHLA NĚCO VE SVÉM ŽIVOTĚ VRÁTIT A ZMĚNIT, NIKDY BYCH NEZAČALA PODNIKAT!!!!
To říkám naprosto zodpovědně. Já to odnesla zdravím a rodina nedostatkem společného času.
Simča