Přidat odpověď

Souhlasím s tebou, Royo.
Mmch, dokud jsem občas s našima (pak jen tátou) nějak bojovala nebo chtěla ukázat, že ne vše, co dělali, bylo správné (taky mě bili), nefungovalo to. Když jsem odpustila, skutečně, nejen "nebudeme už o tom mluvit", poskládala, v čem vyrostli oni, co viděli jinak a dělali jinak, vše zapadlo... mě se ulevilo, naše vztahy se zlepšily o sto procent, cítím k němu skutečnou lásku, kterou jako dítě ne - a on, po 16 letech, co jsem dospělá, sám přišel s tím, že se omlouvá za to, co dělal nedobře, že cítí nějakou vinu... fakt nemusí, necítím ani zadostiučinění, spíš mi to bylo líto, je z něj fajn chlap a neměnila bych nic. Ale když si to chce zpracovat taky, bránit mu v tom nebudu
Mmch já taky nebyla dcera, jakou by si každý přál

Monty, v současnosti bych to nechala plavat. Tvoje máma o to nestojí, a nejde se cpát do života někomu, kdo o nás nestojí. Nech ji jít, žít svým životem, chovej se tak, aby jsi se ty sama zvládla dívat do zrcala - a matka buď přijde, nebo ne. Ne všichni zvládnou nějakou sebereflexi... a problémy řeš, až nastanou.
Přeju, ať to dopadne co nejlépe