Přidat odpověď

Eleanoris, souhlasím s Ajlinou, Qwerty, Rigor... prošli jste si strašně těžkým obdobím a nejspíš stále procházíte, ty sama jistě někdy přemýšlíš o tom, co by bylo, kdyby se nemoc vrátila (a ona se někdy vrací), je nemoudré si myslet, že děti tohle NEVÍ. ONY VÍ! A ví toho často víc, než my... vše, co my v sobě popíráme, o čem nemluvíme, to ony odrážejí a realizují. Někdy je jedno, co říkáš, důležité je, co si skutečně u toho myslíš, protože vnímavé dítě to ví, a vidí ten rozpor.
Vidět v dětech nemoudré a nepamatující je chyba, ze které se spousta dětí vzpamatovává ještě v dospělosti.
Mám taky pětiletého syna a taky to s ním není jednoduché. Někdy jdou teorie stranou a taky spolu bojujeme. A někdy mi ujede ruka a na zadek plácnu.
JE to selhání, tohle by do výchovy patřit nemělo - ale někdy patří, nicméně dobře to není.
Někdy mám chuť je nechat v závějích a utéct... jak jednoduché je odejít z bytu, když člověka naštve partner, a jak je to nemožné, když ho štvou děti. Tohle břímě je někdy to, co nás nejvíc štve, unavuje, a ventilujeme to na dětech - a ony své strach, se kterými bysme jim měli pooct, na nás.
Že to je zbytečné, bojovat spolu kdo s koho, nemá smysl dodávat, víme to všichni, teď jen, co s tím v praxi dělat, aby se on uklidil... resp. aby jsi se uklidnila ty a on po té taky.
Protože děti odrážejí nás. Musíš si připustit, že jsi nemocná, že i když bojuješ a jsi statečná, dítě vidí nemocnou bojující maminku, a jeho osobní Vesmír to obrátí naruby. Na to nestačí pár slov útěch, na to se musí vybudovat nová jistota, a to není záležitost jen narostlých vlasů a slov o lásce...

To zvládnete

P.S.: ke studeným sprchách a máčení obličeje - NIKDY. K tomu neumím být tolerantní ani to chápat. Protože jsem to jako výchovnou metodu sama zažila, jako asi tříletá, to se nedá zapomenout, ani když mozek na čas zapomene.
Moje máma jednala jak jednala, pokládala to za dobré, její volba. Já to pokládám za špatnou volbu a nikdy jsem to neudělala a vzhledem k věku svých dětí už to ani neudělám.