Přidat odpověď

Vy jste kolem těch 2 let autistického syna začali řešit... asi proto, že VÁM nepřišlo něco v pořádku, ne?
Já mám pocit, že rodiče sami většinou nejlíp poznají, že s jejich dítětem asi něco není úplně OK, že to, jak se chová, není úplně žádoucí standard. Pak samozřejmě je myslím normální, aby rodiče vyvíjeli snahu o to zjištění diagnózy, řešení situace, hledali odborníky atd.
V situaci, kdy matka vidí dítě jako sice trochu svérázné, ale normální (a ty věci, co zajladatelka vyjmenovala, normální být klidně mohou), a nějaký člověk (laik!), co to dítě vidí chvíli, udělá z fleku diagnózu autismus, tam to ale vidím jinak. Ta máma je s ním nejvíc a sama nejlíp vidí, jestli a jaké dělá pokroky, jak se chová v celém spektru situací, ve kterých se ocitne... takže může posoudit i takové detaily, jako třeba to, že když jdou kolem obchodu X, tak dítě vždycky řve ne proto, že vyžaduje stereotypní rituály, ale proto, že ví, že v tom krámě mají košíky-autíčka, ve kterých se dítě rádo vozí. A tak dále.
Prostě pokud matka sama má pochybnosti, že něco není v pořádku, cítí, že její dítě potřebuje pomoct, tak ať jde. Ale pokud cítí, že je to dítě OK, a jenom nějaká bába na ulici jí od ksichtu dítě označí za DMO, ADHD, autistu nebo satana, tak tam bych tomu takovou váhu nepřikládala.
Celkem běžně se potkávám se situací, kdy rodič říká "měli jsme už od dvou let pocit, že to není v pořádku, takže jsme se pídili po informacích, přesvědčovali doktorku, ať nás pošle na vyšetření tam a tam, i když říkala, že si myslí, že to není potřeba, pak jsme sháněli odborníka a nakonec jsme skutečně skončili s diagnózou tou a tou". Ale fakt jsem se ještě asi nesetkala s člověkem, co by přišel s tím, že dítě bylo naprosto v pohodě, chování a všechno rodičům přišlo ještě v normálních mezích s přihlédnutím k individualitě a třeba i tomu, jak podobně se chovali rodiče sami když byli batolata... a pak pic dítě dostalo z ničeho nic diagnózu nějaké závažné poruchy komunikace, vývoje atd.